PAN PRASÁTKOČUNÍK
V
létě jsem si marně lámala hlavu tím, co dám kamarádce k
narozeninám. Jak je mým „dobrým“ zvykem, tak jsem výběr
dárku nechala opět na poslední chvíli a pak lítala po obchodech
s jazykem vyplazeným až na vestu. Nakonec jsem jako vždy, když si
už nevím rady, zamířila do knihkupectví. A opět se to
vyplatilo.
Mezi různými hrnečky, lžičkami a propiskami se jmény
jsem úplně u země objevila krabičku s antistresovými míčky.
Řekla jsem si, že to bude pro oslavenkyni ten pravý dárek,
protože je dost často ve stresu. Do oka mi padl zelenožlutý míček
v podobě žáby, ale kamarádka, která byla se mnou, našla ještě
něco lepšího. Růžovoučké prasátko s odstátými oušky, které
si už od pohledu říkaly o to, aby za ně někdo zatahal. Volba
byla tedy jasná. Žába skončila v propadlišti dějin a prasátko
jelo do nového domova.
Kamarádka měla z míčku obrovskou radost.
Hned ho pokřtila na pana Prasátka a vzala si ho s sebou jako módní
doplněk na společenskou akci, na kterou jsme spolu šly. Když už
jsme byly kousek od jejího domu, tak se z ničeho nic ozvalo
zachrochtání. Jelikož se paneláky nacházejí nedaleko polí a
lesa, tak jsme se lekly, že je za náma divočák. Ale kde by se
vzal uprostřed sídliště divočák, že jo? Po prvotním šoku nám
to docvaklo. To nechrochtalo žádné lesní stvoření, ale náš
pan Prasátko. Uvědomila jsem si, že uvnitř něho bylo něco
tvrdého a já neodhalila, co to je a k čemu to slouží. Kamarádka
si panem Prasátkem klepla silou o nohu, jemu se to zřejmě
nelíbilo, tak na nás zachrochtal. Celkem se nám ulevilo, protože
v dohledu nebyly žádné stromy, na které by se dalo vylézt, já
bych to navíc ani nezvládla, takže nevím, co bychom si počaly,
kdyby za námi stál opravdu živý divočák. To byl můj první a zároveň i poslední společný zážitek s panem Prasátkem.
O pár dnů později mi
kámoška psala, že se náš kamarád dostal do spárů jejího
amerického kokra Karla a z růžovoučkého, voňavoučkého
chrochty se stal ušmudlaný čuník. Karel si ho navíc zcela
přivlastnil, hlídá si ho ostřížím zrakem, takže mu ho nejde
ani sebrat, aby se vypral. Kamarádka už jen čeká, kdy „zuřivý“
kokr pana Prasátkočuníka roztrhá, sežere vnitřek a začne
chrochtat.
Díky mé krátké známosti s panem Prasátkočuníkem se
můj život obohatil o několik nových poznatků:
1.
Neví-li člověk coby, nenajde to v hobbymarketu, ale v knihkupectví.
2.
Ne všechno, co chrochtá, je rozzuřený, krvelačný divočák.
3.
Člověk by neměl nechávat své antistresové míčky a jiné
předměty v dosahu tlamiček a tlapek „proradných“ amerických
kokrů a jiných čtyřnohých stvoření.
Žádné komentáře:
Okomentovat