MLUV

LAURIE HALS ANDERSON

V ORIGINÁLE: Speak

PŘEKLAD: Viola Somogyi

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, a. s. – Yoli

ROK VYDÁNÍ: 2016

POČET STRAN: 200

ANOTACE:

Melinda Sordino nastupuje do prvního ročníku na Merryweatherskou střední s cejchem na čele. Potom co zavolala na závěrečný školní večírek policii, se s ní skoro nikdo ze spolužáků nebaví. Už jen cesta do školy představuje pro Melindu obrovské sebezapření, následují však o nic méně trýznivé hodiny a hodiny se spolužáky, kteří ji ostentativně přehlížejí. Melinda se uzavírá do sebe a čím dál víc se izoluje od okolí. Málokdo by si všiml, že téměř nemluví, a už ani nikoho nezajímá, proč tehdy na policii zavolala….

Jediným světlým bodem jsou pro Melindu hodiny výtvarné výchovy volnomyšlenkářského profesora Freemana. Jako ročníkový úkol si Melinda vybrala téma stromu. Nejdříve si s tím nevěděla rady, ale pak zjistila, že jen při malování se cítí znovu svobodná a nesvázaná trpkou vzpomínkou na závěrečný školní večírek. Útočištěm před okolním světem je jí tajná skrýš ve školním kumbálu, ve kterém si vytvořila malý výtvarný ateliér. Tady může být sama sebou, malovat znovu a znovu samu sebe, a stavět tak kousek po kousku svoji duši dohromady.

Mluv je psychologickou sondou do života a mysli náctileté studentky Melindy, která prochází složitým obdobím poté, co prožila traumatickou událost na závěrečném školním večírku. Mel upadá do čím dál větší deprese, apatie vůči okolí, přestává se všemi komunikovat, sebepoškozuje se a hlavou se jí dokonce mihne myšlenka na sebevraždu. Nikoho ve skutečnosti nezajímá, co se s ní stalo, proč se ze dne na den tak zhoršila ve škole a uzavřela se okolnímu světu. Až pan Freeman, učitel výtvarky, vycítí Melindinu bolest a pokusí se jí pomoci. Zda se mu to povede a Melinda se odrazí z úplného dna zase zpět, vám už neprozradím.

...Mám dojem, jako bych měla v břiše dravé zvíře, cítím, jak mi drásá žebra. I když se snažím na to zapomenout, vzpomínka se mnou zůstává a poskvrňuje mě...

Melindin stav však neovlivňuje pouze zmíněný traumatický zážitek. Negativní působení na její psychiku má také přístup spolužáků nebo rozpadající se rodinné zázemí. Pro dokreslení prostředí, ve kterém se Mel pohybuje, proto autorka využívá osudy i dalších postav - Meliných rodičů, bývalé kamarádky Rachel nebo dočasné rádoby kamarádky Heather. Vše je pak doplněno o popis školy, jejího fungování, rozdělení studentů na skupiny – Fotbalisty, Dobrodějky, Roztleskávačky, ostatní… 

...Heather dnes není ve škole. Všichni pomlouvají její ubohou výzdobu. Vsadím se, že bude nemocná až do konce školního roku. Heather by okamžitě měla utéct z domova a dát se k námořnictvu...

Na příběhu oceňuji hlavně psychologické propracování jednotlivých postav. Bylo zajímavé sledovat duševní vývoj hlavní hrdinky. Musela jsem obdivovat i práci autorky, případně překladatelky s jazykem. Některé pasáže mě svou symbolikou opravdu dostaly. Kniha je pak rozdělena na čtyři části - na čtyři školní čtvrtletí, z nichž se každá skládá z různě dlouhých kapitol.

...Jak rostliny rostou: rychle. Většina rostlin rychle vyroste a umírá mladá. Lidé se dožívají sedmdesáti let, fazole čtyř měsíců, možná pěti. Jakmile maličkatá rostlinka vykoukne ze země, vyraší na ní listy, aby mohla vstřebávat víc slunečního záření. Pak spí, jí a vyhřívá se na slunci, dokud není připravená ke kvetení - takový rostlinný puberťák...

V neposlední řadě bych chtěla upozornit také na grafické zpracování obalu knihy, které mě upoutalo na první pohled a jež bylo hlavním důvodem, proč jsem si Mluv pořídila.

...Až budeš příště dělat ten strom, tak nemysli na stromy. Mysli na lásku, nenávist, radost nebo hněv - na cokoliv, při čem budeš něco cítit, budou se ti potit dlaně a křivit prsty. Soustřeď se na ten pocit. Když lidé nedávají najevo, co cítí, postupně umírají. Divila by ses, kolik dospělých je uvnitř mrtvých - chodí po světě a vůbec netuší, kdo jsou, jen čekají na infarkt, rakovinu nebo až je přejede náklaďák, aby to už měli za sebou. Je to ta nejsmutnější věc, co znám...

HODNOCENÍ:

Mluv hodnotím 85%. Bylo to takové děj neděj. Spíše šlo o tu psychologii, než nějaký strhující román. Musím upřímně napsat, že s první polovinou knihy jsem měla potíž, hlavně se začátkem, kde se psalo o škole, Roztleskávačkách apod. V tomhle asi Američany nikdy nepochopím. Knížku jsem chtěla hned několikrát odložit a nedočítat, ale ještě že jsem tak neučinila. Druhá polovina byla mnohem záživnější, našla jsem v ní i několik pro mě zajímavých myšlenek. Některé pasáže mi dokonce připomněly moje dřívější myšlenky spojené s trpkými zážitky ze střední. Naštěstí všude je nějaký pan Freeman, který je ochotný naslouchat a pomoci… Ať tak či onak, knihu doporučuji všem bez rozdílu věku a pohlaví. Každý si v ní určitě najde to své. A hlavní je její poselství, které však vyjde najevo až po dočtení celé knihy. Myslím si, že se jedná o trošku náročnější literaturu, nad kterou se čtenář musí zamyslet, aby Melindin příběh vyzněl, tak jak má. Kniha byla zfilmována. Postavu Melindy ztvárnila Kristen Stewart.

O AUTOROVI:

Laurie Hals Anderson vystudovala Georgetownskou univerzitu. Proslavila se hlavně jako autorka Young Adult románů. Nejvýznamnějším je Mluv, za který získala několik ocenění. 

KNIŽNÍ ROZLUČKA S PRAHOU

S koncem roku skončilo také mé pracovní působení v Praze. Před odstěhováním se jsem prošla ještě naposledy svá oblíbená knihkupectví a pořídila si tyto krásky.

Je to i můj život od Jodi Picoultové byla radost a zároveň povinnost, abych obohatila svou sbírku titulů od této autorky. Na Sůl moře mě nalákaly recenze, které jsem o ní četla. Před pádem jsem si koupila z toho důvodu, že autor je scénáristou Sběratelů kostí, což je můj oblíbený seriál, takže bych od něho chtěla poznat i něco dalšího. No a na Dívku v ledu jsem se nechala nalákat reklamou v metru. :) Recenze na tyto a mnohé další knížky zde najdete během následujících týdnů.

PSÍ CESTA

W. BRUCE CAMERON

V ORIGINÁLE: A Dog´s Journey

PŘEKLAD: Renáta Tetřevová

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, k.s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2013

POČET STRAN: 320

ANOTACE:

Psi jsou andělé, kteří k nám přicházejí, aby na nás dávali pozor, protože v tom je jejich cesta a poslání. Mohou se narodit několikrát za sebou, aby se zdokonalovali v rozličných dovednostech, čím dál tím lépe chápali člověka – a mohli se o nás postarat. Pokračování knihy Psí poslání, kterou si zamilovali čtenáři po celém světě, přináší další dobrodružství chundelatého psího kamaráda, který po smrti zbožňovaného páníčka Ethana nachází nový smysl života po boku Ethanovy vnučky Clarity – ať už jako zvídavé a nezbedné holčičky, na niž číhá na jejich farmě za každým rohem nebezpečí, anebo mladé dámy, která zrovna čelí nástrahám puberty. Provází jí celým životem jako labrador Buddy, kříženka Molly, miniaturní voříšek Max a nakonec bígl Toby. Je ochráncem, věrným přítelem do nepohody i společníkem ve chvílích nejtěžších. Jeho láska ke Clarity, ale i k ostatním lidem, které na své pouti potkal, je totiž věčná.

Toby si v Psí cestě myslí, že jeho jediným a nejdůležitějším posláním je starat se o Clarity (CJ), Ethanovu nevlastní vnučku. Proto, když zemře a opět se narodí, netouží po ničem jiném, jen se dostat k CJ. Rodí se v několikaletých odstupech, na různých místech a v různých podobách, takže se k CJ vždy nějakým způsobem dostane. V průběhu času, ale pochopí, že jeho holčička není jediná, kdo ho potřebuje, že má vyšší poslání, než jen péči o CJ....

...„ Psi jsou andělé, které nám posílá Bůh, aby nám pomáhali. Proto jsi tady. Pomáháš jeptiškám v boží práci. Takže já ti dám, jen mezi námi kluky, něco dobrého na zub,“ usmíval se Eddie. Nikdy jsem nepochopil, co mi to vykládal, ale takové dobrůtky, jaké mi dával on, jsem ještě nikdy předtím nejedl!...

Opět se jedná o silný, citlivě napsaný příběh, vypravovaný přímo pejskem. Psí cesta mi přišla ještě o trošku více emotivnější, než Psí poslání, možná to bylo způsobeno zápornou postavou – Clarityinou matkou Glórií, která dělala peklo ze života nejen dceři, ale hlavně Tobymu a která měla v příběhu celkem velké pole působnosti....

...Gloria na mě ukázala ukazováčkem a já se nakrčil. „Nehodlám tu trpět žádného psa. Je mi jedno, co s ním uděláš. Je mi jedno, co se s ním stane. Ale jestli si ho tady necháš, udělám vám oběma ze života peklo.“

HODNOCENÍ:

Opět 100 %. Knihu doporučuju určitě všem pejskařům a milovníkům zvířat. Stejně jako Psí poslání jsem ji četla podruhé. Po přečtení obou titulů mám pejsky ještě raději. Jsou to chytří a moc šikovní tvorové, kteří si zaslouží naši lásku a pozornost. Opět nutnost mít při ruce kapesníčky!!

O AUTOROVI:

W. Bruce Cameron žije v Kalifornii. Napsal šest knih, přičemž úspěch slavil už se svou prvotinou 8 Simple Rules for Dating My Teenage Daughter, podle níž televizní stanice ABC natočila sitcom. Největšího úspěchu však dosáhl románem Psí poslání, který se držel 52 týdnů v žebříčku bestsellerů New York Times.

PSÍ POSLÁNÍ

W. BRUCE CAMERON

V ORIGINÁLE: A Dog´s Purpose

PŘEKLAD: Renáta Tetřevová

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, k.s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2013

POČET STRAN: 280

ANOTACE:

Autor knihy, W. Bruce Cameron, je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka. I hlavní hrdina knihy se vrací znovu a znovu. Na svět přijde jako toulavé štěně a jeho první pobyt zde není zrovna dvakrát úspěšný. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr a po boku osmiletého Ethana se během společných dobrodružství učí, co všechno by měl zvládnout „dobrý pes“. Jenomže ani tenhle pokus – jako hrdinného domácího mazlíčka – nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jedinou touhu – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje.... Citlivý a humorný příběh jedné psí duše v několika tělech, jenž nám připomíná, že láska nikdy neumírá, skuteční přátelé nás nikdy neopouští a každé stvoření má na světě svoje nezaměnitelné poslání.

Dlouho jsem si myslela, že nic nepřekoná knihu Marley a já od Johna Grogana, která pro mě byla „biblí“ pro pejskaře. Jednoho dne se ale vše změnilo. Přesně si ten den, kdy jsem zaznamenala Psí poslání v katalogu KK, pamatuju. Bylo tam nabízeno rovnou i s pokračováním, Psí cestou (recenze zde).

Hlavním hrdinou je pejsek, říkejme mu Toby. V Psím poslání se z toulavého Tobyho stane retrívrem Baileyim, který prožije život s klukem Ethanem a jeho rodinou. Znovu se pak narodí jako fenka německého ovčáka Ellie, která je vycvičena jako policejní pes pro vyhledávání lidí. Následně se pak vrátí jako labrador Bear (Buddy), jehož jediným cílem se stane znovu najít Ethana. Jestli se ti dva opět shledají vám už neprozradím. ;)

…O pár týdnů později, právě když jsem rovnal do latě bratra, jsem si přičapl a najednou si uvědomil, že jsem holka! Šokovaně jsem si přičichl k loužičce a pak varovně zavrčel, protože bratr využil příležitosti a neomaleně do mě vrazil. Co si jen Ethan pomyslí? Jak mu to vysvětlím? Copak může být Bailey holka? Jenže už jsem nebyl Bailey...

Příběh je vypravován přímo pejskem a je napsaný velmi citlivě. Čtenář se dozvídá nejen o Tobyho vnitřních pocitech z toho, co se děje jemu, ale také z toho, co se děje lidem kolem něho. Díky každému dalšímu životu je pak vidět posun v Tobyho myšlení, chování a dovednostech, které využívá při plnění svých poslání.

...Za několik měsíců jsme měli v domě přírůstek. Malá Gabriella voněla po kyselém mléce a zdála se mi dokonce ještě méně užitečná než Tinkerbell. Když Maya poprvé přivezla holčičku domů, dala mi ji očichat, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Od toho dne jsme s Mayou pravidelně v noci vstávali. Maya držela Gabriellu na hrudi, zatímco já se jí uvelebil u nohou. Maya přitom vyzařovala takovou lásku, že jsem z toho okamžitě usnul...

HODNOCENÍ:

100 %. Knihu doporučuju určitě všem pejskařům a milovníkům zvířat. Četla jsem ji již podruhé. Poprvé hned po vydání, v době, kdy byl můj pejsek nemocný a museli jsme ho nechat uspat, podruhé nyní pro osvěžení paměti kvůli sepsání recenze. Kniha je čtivá, přečetla jsem ji asi během tří dnů. A i když jsem ji četla již podruhé, s větším časovým odstupem, tak jsem si v ní našla zase něco nového. V případě, že si budete chtít Psí poslání přečíst, tak u sebe určitě mějte krabici papírových kapesníčků. Budete je potřebovat. Jak u knížek obyčejně nebrečím, tak u Psího poslání jsem brečela jako želva, protože ani Tobymu ani lidem kolem něho nebylo vždy jen do zpěvu. Už se nemůžu dočkat, až přijde do kin stejnojmenný film.

O AUTOROVI:

W. Bruce Cameron žije v Kalifornii. Napsal šest knih, přičemž úspěch slavil už se svou prvotinou 8 Simple Rules for Dating My Teenage Daughter, podle níž televizní stanice ABC natočila sitcom. Největšího úspěchu však dosáhl románem Psí poslání, který se držel 52 týdnů v žebříčku bestsellerů New York Times.

16 LET S BSP V PATÁCH

Psal se rok 2000. Naši byli mladí, blázniví, plní ideálů. A já dospěla do věku, kdy usoudili, že už nejsem malá holka a že můžu převzít zodpovědnost za zvíře, které vyžaduje daleko více péče než dosavadní míca Mourek. Po těch letech, kdy jsem psala Ježíškovi – Můj milý Ježíšku, nechci nic jiného než pejska, po tolika prolitých slzách, kdy jsem ho pod tím stromečkem nenašla, jsem se dočkala. Ještě teď s úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme nakoupili několik encyklopedií, abychom měli na výběr z co největšího počtu plemen a měli pro porovnání informace z více zdrojů. V našem okolí se do té doby nejčastěji vyskytovali jezevčíci, zlatí retrívři a labradoři, takže když jsme otevřeli první knížku, tak jsme se nestačili divit, co plemen vlastně existuje. Samotný výběr toho správného hafana byl vážně zdlouhavý. Jediné, co jsme věděli s jistotou bylo to, že jelikož jsme v rodině všichni macíci, tak chceme pejska většího vzrůstu. Ale jestli chlupatýho, krátkosrstýho, tradičního nebo netradičního, na tom jsme se nemohli shodnout. Pak jsme v jednom hobbymarketu koupili osudovou encyklopedii. V ní byly u jednotlivých plemen značky, podle kterých se dalo rychle určit jestli je daný pejsek vhodný pro rodinu s dětmi, do domu se zahradou apod. Jak jsme jí listovali stránku za stránkou, tak na nás najednou vykoukla fotka s takovým roztomilým tříbarevným čumáčkem. Název plemene hlásal Bernský salašnický pes a na obrázku byl velký chundelatý hafík. Do karet mu navíc hrálo i to, že je vhodný k nemocným lidem. Děda měl v té době Alzheimra, takže jsme potřebovali nějakého pejska s klidnou a mírumilovnou povahou, aby na něj byl hodný a zvládl jeho rozmary. 

Volba tedy byla jasná a zbývalo už jen sehnat nějaké pěkné štěňátko. V lednu 2001 se pak kousek od nás narodil Eddy z Bernských lesů, našel si cestu do našeho domova, našich srdcí a započal tak naši posedlost BSP, která trvá do dnešních dnů. 

Jaké to je, žít s berňáčkem v dobrém i zlém, se dočtete v dalších článcích.

PAN PRASÁTKOČUNÍK

V létě jsem si marně lámala hlavu tím, co dám kamarádce k narozeninám. Jak je mým „dobrým“ zvykem, tak jsem výběr dárku nechala opět na poslední chvíli a pak lítala po obchodech s jazykem vyplazeným až na vestu. Nakonec jsem jako vždy, když si už nevím rady, zamířila do knihkupectví. A opět se to vyplatilo. 

Mezi různými hrnečky, lžičkami a propiskami se jmény jsem úplně u země objevila krabičku s antistresovými míčky. Řekla jsem si, že to bude pro oslavenkyni ten pravý dárek, protože je dost často ve stresu. Do oka mi padl zelenožlutý míček v podobě žáby, ale kamarádka, která byla se mnou, našla ještě něco lepšího. Růžovoučké prasátko s odstátými oušky, které si už od pohledu říkaly o to, aby za ně někdo zatahal. Volba byla tedy jasná. Žába skončila v propadlišti dějin a prasátko jelo do nového domova. 

Kamarádka měla z míčku obrovskou radost. Hned ho pokřtila na pana Prasátka a vzala si ho s sebou jako módní doplněk na společenskou akci, na kterou jsme spolu šly. Když už jsme byly kousek od jejího domu, tak se z ničeho nic ozvalo zachrochtání. Jelikož se paneláky nacházejí nedaleko polí a lesa, tak jsme se lekly, že je za náma divočák. Ale kde by se vzal uprostřed sídliště divočák, že jo? Po prvotním šoku nám to docvaklo. To nechrochtalo žádné lesní stvoření, ale náš pan Prasátko. Uvědomila jsem si, že uvnitř něho bylo něco tvrdého a já neodhalila, co to je a k čemu to slouží. Kamarádka si panem Prasátkem klepla silou o nohu, jemu se to zřejmě nelíbilo, tak na nás zachrochtal. Celkem se nám ulevilo, protože v dohledu nebyly žádné stromy, na které by se dalo vylézt, já bych to navíc ani nezvládla, takže nevím, co bychom si počaly, kdyby za námi stál opravdu živý divočák. To byl můj první a zároveň i poslední společný zážitek s panem Prasátkem. 

O pár dnů později mi kámoška psala, že se náš kamarád dostal do spárů jejího amerického kokra Karla a z růžovoučkého, voňavoučkého chrochty se stal ušmudlaný čuník. Karel si ho navíc zcela přivlastnil, hlídá si ho ostřížím zrakem, takže mu ho nejde ani sebrat, aby se vypral. Kamarádka už jen čeká, kdy „zuřivý“ kokr pana Prasátkočuníka roztrhá, sežere vnitřek a začne chrochtat. 

Díky mé krátké známosti s panem Prasátkočuníkem se můj život obohatil o několik nových poznatků:

1. Neví-li člověk coby, nenajde to v hobbymarketu, ale v knihkupectví.

2. Ne všechno, co chrochtá, je rozzuřený, krvelačný divočák.

3. Člověk by neměl nechávat své antistresové míčky a jiné předměty v dosahu tlamiček a tlapek „proradných“ amerických kokrů a jiných čtyřnohých stvoření.

POSLEDNÍ DOPIS OD TVÉ LÁSKY

JOJO MOYES

V ORIGINÁLE: The Last Letter From Your Lover

PŘEKLAD: Lucie Mikolajková

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, k.s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2015, 2. vydání

POČET STRAN: 472

ANOTACE:

Píše se rok 1960. Jennifer Stirlingová se po vážné autonehodě probouzí v nemocnici v Londýně a na nic si nevzpomíná. Nepoznává svého manžela, kamarády, nepamatuje si dokonce ani to, jaká byla před nehodou ona sama. Když je však po nějaké době z nemocnice propuštěna, nachází doma schovaný dopis a z mlhy zapomnění pomalu začínají vystupovat obrazy upomínající na velikou lásku, kvůli které byla ochotná riskovat úplně všechno.

O bezmála půlstoletí později na dopis, v němž neznámý muž žádá svoji milenku, aby kvůli němu opustila manžela, náhodou v archivu narazí novinářka Ellie Haworthová. Ellie milostný list okamžitě zaujme, neboť i ona má momentálně poměr se ženatým mužem. Pouští se tedy do pátrání po dámě, které je dopis adresován, jeho pisateli a především pak příběhu velké lásky, jenž se za dopisem skrývá.....

Ze všeho nejdřív musím napsat, že Poslední dopis od tvé lásky je úplně první knihou, kterou jsem od Jojo Moyes četla. Dílům této autorky jsem se zatím vyhýbala jako čert kříži, protože jsem se celou dobu domnívala, že píše bezduché slaďárny, což jako četbu nevyhledávám. Ke knize jsem pak přišla jako slepý k houslím. Dostala jsem ji od kamarádky k narozeninám. Když jsem ji vybalila z dárkového papíru, tak na mě šly mrákoty. Nedokázala jsem si představit, že knížku otevřu a budu číst. Ale víte jak to bývá. Člověk míní, život, osud nebo Pán Bůh mění. Onemocněla jsem a musela zůstat doma. Všechny mé nové a nepřečtené knížky zůstaly v podnájmu v Praze. Vzala jsem tedy za vděk Posledním dopisem a musím říct, že celou dobu, kdy jsem knihy Jojo Moyes ignorovala, jsem byla hrozně hloupá.

…Vztah těch dvou opravdu něco znamenal, pomyslí si. Muž, který se úplně otevřel ženě, již miloval; snažil se ji pochopit a chránit, dokonce i před ní samou. Když ji nemohl mít, raději odjel na druhý konec světa a s velkou pravděpodobností obětoval svůj život...

Na knize se mi nejvíce líbilo to, jak autorka dokázala vykreslit celkovou společenskou situaci let 1960 a 1964, ve kterých se odehrává hlavní příběh velké lásky mezi Jennifer a novinářem Anthonym. To, že ve vyšší společnosti byla žena brána spíše jako ozdoba, doplněk muže, rodička jeho dědiců, než inteligentní, samostatně smýšlející jedinec mající sny, touhy, city, vlastní názory a pokud se někdo rozhodl odlišit se od ostatních a jít vlastní cestou, tak přišel o všechno i o rádoby „kamarády“ a musel začít od nuly. Díky Anthonyho zaměření na zahraniční zpravodajství jsou pak v příběhu dokonce zmíněny historické události, boje o moc v Kongu, což celý děj v určitém bodu ještě víc dramatizuje. A díky postavě Ellie se pak člověk zase dopodrobna seznámí s prací novináře.

… ,,Chci, aby autoři měli možnost připravit se na poradu. Mají tak dost času přečíst si noviny, mrknout na internet, pokecat si a vzájemně se inspirovat.“ Pootočí se na židli a zkontroluje nějaký e-mail. ,,Přístup na poradu je privilegium, Ellie. Spousta dalších redaktorů by dala za takovou šanci nevím co. Neumím si moc dobře představit, jak můžeš být profesionálně připravená, když se přiřítíš jen pár minut předtím“...

Kniha je rozdělena na tři části. Děj postupně se odehrávající v letech 1960, 1964 a 2003, střídavě v Anglii, Francii a částečně v Africe. Každá část je pak ještě rozdělena na kapitoly, které začínají úryvkem z dopisu, e-mailu nebo SMS, jež píše žena muži nebo muž ženě.

Co říct o hlavním motivu knihy, milostných dopisech. Dopis je krásný, jelikož dokazuje, že pisateli na adresátovi hodně záleží, když si dal tu práci s jeho napsáním. Milostné dopisy, psané z lásky, jsou pak ještě cennější.

HODNOCENÍ:

Román hodnotím 80 % a ryze kladně. Děj mě naprosto pohltil a ani na minutu jsem se nenudila, takže jsem vše přelouskala za necelé dva dny. Doporučuju všem, kteří mají rádi milostné příběhy nebo hledají jen nějakou oddechovku, u níž budou moct vypnout a nebudou muset přemýšlet nad příliš složitým dějem.

O AUTOROVI:

Jojo Moyes se narodila a vyrůstala v Londýně. Nyní žije s manželem a třemi dětmi v Essexu. Deset let pracovala jako novinářka, z toho jeden rok v Hong Kongu a devět let pro list The Independent. Od roku 2002 se pak plně věnuje psaní knih. Česky vyšly například Poslední dopis od tvé lásky, Než jsem tě poznala, Dívka, již jsi tu zanechal, Jeden plus jedna, Stříbrná zátoka. Podle knihy Než jsem tě poznala byl natočen i stejnojmenný film.

CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK

TOM MICHELL

V ORIGINÁLE: The penguin lessons

PŘEKLAD: Irena Steinerová

ILUSTRACE: Neil Baker

VYDAVATELSTVÍ: NOXI, s. r. o.

ROK VYDÁNÍ: 2016

POČET STRAN: 208

ANOTACE:

Jedinečný, silný životní příběh o nevídaném vztahu mezi mladým učitelem a tučňákem. Pro všechny, kteří kdy snili o tom rozumět řeči zvířat.

Dvacetiletý Tom Michell, toužící po dobrodružství, přijme místo učitele na prestižní argentinské internátní škole. Během svého výletu do Uruguaye zachrání tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Ten den se jeho život navždy změní. Pták, který dostane jméno Juan Salvador, odmítá mladého učitele opustit a jemu tak nezbývá nic jiného, než svého nového „domácího mazlíčka“ propašovat přes hranice a vrátit se s ním zpět do školy. Tučňák se samozřejmě brzy dostává do centra pozornosti. Stane se z něj nejen maskot ragbyového týmu, důvěrník paní domácí, spoluhostitel Tomových party, ale také nejokázalejší plavecký trenér ve světových dějinách. Navzdory těžkým časům peronistické vlády, hrozivé ekonomice a politickým bojům Juan Salvador všechny kolem sebe rozveseluje. (převzato z bux.cz)

S koupí této knížky, stejně jako se sepsáním recenze jsem celkem otálela. I když mě kniha upoutala svým tématem a grafickým zpracováním obálky hned po vydání, tak jsem si ji koupila až o téměř dva měsíce později. Trochu jsem se bála jaká bude, protože až moc lidí na ni pělo jen samou chválu.

Za sebe bohužel musím nakonec napsat, že jsem byla trochu zklamaná. Očekávala jsem, že to bude taková nějaká oddechovka o životě s tučňákem, která bude mít hlavu a patu, spád, u níž se zasměju a během pár dnů ji budu mít přečtenou. Nakonec jsem ale zjistila, že se jedná o trošku zdlouhavější autobiografii s prvky cestopisu, díky čemuž se z několikadenní četby stala četba zhruba dvoutýdenní.

… Vzduchem se nesl křik racků, pleskání lodních lan a pach ryb, a tato malá oáza bezpečí se poklidně koupala v paprscích zimního slunce. Jasné barvy racků, člunů a domů se nádherně vyjímaly na pozadí safírově modrého nebe...

Stejně jako asi každého, kdo tuto knihu četl, mě nejvíce zaujalo autorovo vyprávění o tučňákově záchraně, jeho převozu do Argentiny a životě s ním. Osobně se mi líbily taky úseky s barvitými popisy krajiny, měst či života na venkově. Co mi už ale přišlo zdlouhavé a celkem mi vadilo bylo řešení tehdejší politické a ekonomické situace. Pro čtenářovu představu a dokreslení tehdejší doby to ale byly potřebné informace, takže chápu, že je tam autor zařadil. Proto jsem zatnula zuby a pročítala se tím, jen abych už byla u další kapitoly s tučňákem.

… Rituál byl pokaždé stejný. Na vteřinu až dvě strčil zobák pod proud vody a pak energicky zatřásl hlavou. Když to dvakrát nebo třikrát zopakoval, začal si jednou nohou umývat hlavu a krk a na druhé přitom balancoval. Pak se pustil do čištění ostatních částí těla. Bylo překvapující, kam až si dokázal nohama dosáhnout; zdálo se, že má ohebné gumové kosti, které se dají libovolně zkroutit...

Kniha je rozdělena do několika kapitol. Text je pak doplněn o překrásné ilustrace od Neila Bakera. Vyzdvihnout bych chtěla také grafickou úpravu obalu knihy, která mě upoutala ze všeho nejdřív. Ještě jsem ani nevěděla, o čem je děj.

HODNOCENÍ:

Jak jsem se zmínila již výše, tak jsem knihu četla zhruba dva týdny. Hodnotím ji 80%, protože mi sice přišla místy zdlouhavá, ale ústřední téma, život se zachráněným tučňákem, bylo velmi zajímavé. Co mě naučil tučňák doporučuji všem, kteří čtou autobiografie či cestopisy, jsou milovníky zvířat stejně jako já nebo se zajímají o ekologii. Neboť nebít ekologické havárie, tak by se daný příběh nikdy nestal.

O AUTOROVI:

Tom Michell pochází z jižní Anglie. Po pobytu v Argentině se vrátil zpět a usadil se v Cornwallu. Je amatérským malířem. Jeho obrazy jsou inspirovány přírodou. Je ženatý a má čtyři děti.