VELKÉ MALIČKOSTI

JODI PICOULT

V ORIGINÁLE: Small Great Things

PŘEKLAD: Alexandra Fraisová

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, a.s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 528

ANOTACE:

Ruth je zkušená sestra pracující na novorozeneckém oddělení. Vlastní dítě vychovává sama, neboť je vdovou po válečném hrdinovi. Nyní stojí před soudem, protože je obviněná ze smrti novorozence – syna bělošského amerického fašisty. Ruth je totiž černoška. Je však v tomto případu důležité, jakou má kdo barvu pleti? Nebo je to jen zástěrka pro předsudky a přesvědčení, které řídí životy nás všech?

… Děťátka jsou jako nepopsaný list. Nepřicházejí na tento svět s názory, které si utvořili jejich rodiče, ani s přísliby, které jim dá jejich církev, anebo se schopností rozdělovat lidi do skupin, které mají a nemají ráda. Nepřicházejí na tento svět se žádnou zátěží, snad až na potřebu být utišována. A utišení berou od kohokoli, nesoudí toho, kdo jim ho poskytne...

Velké maličkosti, stejně jako předešlé autorčiny knihy, v sobě opět snoubí hned několik aktuálních společenských témat. Tentokrát je to především kontroverzní otázka rasismu a postavení černošského obyvatelstva v americké společnosti. Hlavní hrdinka Ruth se celý život snaží o to, aby „zapadla“ mezi ostatní. Vystudovala, je spořádanou občankou a po léta pracuje na novorozeneckém oddělení v nemocnici. Ví, jak se postarat o rodící ženy, kolabující nastávající otce i novorozená miminka. Jednoho dne ji ovšem do života vstoupí Turk Bauer se svou rodící ženou a vše se od základu změní. Turk je totiž rasista a Ruth je černoška. Na naléhání manželů Bauerových je Ruth zakázána péče o jejich malého syna Davise. Jenže v jeden vypjatý den je kolegyní požádána, aby u malého Davise na chvilku počkala. Na chvilku, která se ovšem stane tragickou. Davis začne kolabovat a Ruth stojí před rozhodnutím. Pomoci mu a porušit tím zákaz péče o něj a nebo čekat na příchod kolegyně? Přestože se Ruth rozhodne Davisovi pomoci, tak chlapec nakonec umírá a jí je kladena vina. Je odvolána ze své pozice a obžalována. Soudní mašinérie se rozjíždí na plné obrátky...

… Možná ať někoho milujete sebevíc, stejně tak ho dokážete nenávidět. Jako když převrátíte kapsu naruby. Takže dá rozum, že to funguje i naopak...

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž se v prvních dvou odehrává celý příběh od Davisova úmrtí, přes soudní proces až rozsudek o Ruthině vině či nevině. Třetí a nejkratší část líčí osudy hlavních hrdinů s šestiletým odstupem. Každá část je pak opět rozdělena na kapitoly, jež jsou psány z pohledu jednotlivých hlavních postav. Na začátku každé části jsou citovány výroky známých osobností. Jako vždy musím ocenit také brilantní práci s jazykem.

...Ale i když vezmeme každého vyznavače nadřazenosti bílé rasy na Zemi a přesuneme ho na Mars, pořád tu zůstane rasismus. To proto, že rasismus není jenom nenávist. Všichni máme nějaké předsudky nebo něčemu věříme, i když si to neuvědomujeme. To proto, že rasismus je také o tom, kdo drží moc... a kdo k ní má přístup...

HODNOCENÍ:

Jak jsem již mnohokrát všude možně prezentovala, Jodi je mou nejoblíbenější autorkou. I proto by si někdo mohl myslet, že ji budu stranit a psát tady jen samé chvalozpěvy. Ale nebude tomu tak. Ke každé knížce a autorovi se snažím přistupovat stejně a nezaujatě. Jinak tomu není ani u Velkých maličkostí. Je to opět jedna z loňských knížek, u kterých mám smíšené pocity. Je velká svým tématem a jeho propracováním. Klobouk dolů před Jodi, že si vybrala rasismus jako téma své knihy a jak mistrně ho zpracovala. Opět mě nadchla i psychologie jednotlivých postav, to že se autorka nevěnovala jen jejich současnému životu, ale že čtenáře zavedla i zpátky do jejich minulosti, takže se každý mohl dozvědět o tom, jak Ruth vyrůstala a dospívala nebo o tom, jak se z Turka stal rasista a jak s tchánem rozvíjeli svou organizaci. Bohužel ale musím napsat, že se úplně nenaplnila má očekávání od této knihy. Po posledním románu, Času odejít a po všech úspěších v zahraničí, jsem od Velkých maličkostí čekala přece jen o trochu víc. Domnívala jsem se, že tam bude opět nějaký ten WAW zvrat, kvůli kterému si sednu na zadek. Zvratů tam sice bylo hned několik, ale žádný z nich na mě tolik nezapůsobil. Chvilkama, hlavně u pasáží o soudním procesu, jsem se celkem i nudila. Přesto však knihu hodnotím 90% a doporučuji její přečtení. Člověk z ní má sice trochu depresi, protože je až neuvěřitelné, jak někteří jedinci dokáží druhým ublížit, člověku je z toho až moc smutno, ale naštěstí ještě stále existuje spravedlnost. Jedná se o náročnou knížku, která si vyžaduje čtenářovu plnou pozornost a nad kterou je nutné se zamyslet.

… Jestli mě poslední měsíce něco naučily, tak to, že přátelství je jako kouřová clona. Lidé, o kterých si myslíte, že jsou tu pevně s vámi, jsou jenom přelud; a pak se zadíváte pozorněji a zjistíte, že Vaší podstatou a základnou, která vás drží, jsou ti, co jste je brali jako samozřejmost...

O AUTOROVI:

Jodi Picoultová je americká spisovatelka, která žije s manželem a třemi dětmi v Hanoveru, New Hampshiru. Napsala 23 románů. Za své dílo získala řadu ocenění, mezi jinými cenu New England Bookseller Award. Je známá propracovanými dramaty se složitou tématikou. Česky zatím vyšly romány Až na konec všech dní, Je to i můj život, Prostá pravda, Desátý kruh, Nejsem jako vy, Vlk samotář, Vypravěčka a Čas odejít. Je spoluautorkou knih své dcery Samanthy van Leerové. Česky vyšla Láska mezi písmenky a Láska mezi řádky. Některé její knihy byly již i zfilmovány, např. Je to i můj život.

TISÍC VÝCHODŮ SLUNCE

SABINA ZELENÁ

VYDAVATELSTVÍ: Fragment

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 219

ANOTACE:

Pavlin život se otočil o sto osmdesát stupňů. V jediném okamžiku ztratila manžela i otce – dva lidi, které nejvíce milovala, navíc v době, kdy prožívá své první těhotenství. Potřeba sdílet svůj smutek s někým blízkým ji zavede k její babičce, kterou léta neviděla. Jejich setkání je natolik silné, že se k ní rozhodne přestěhovat. Postupně se seznamuje s místními lidmi. Poznává Elišku, dívku, která po autonehodě přišla o zrak. Blíže poznává i jejího bratra, který si sestřino zranění klade za vinu. Najdou tito dva lidé v těžké životní situaci cestu k sobě? Smíří se s tím, co jim život vzal a naleznou naději na nové štěstí?

...Jak se asi cítily jiné manželky, matky a dcery, když jim zničehonic zabušili na dveře dva muži v uniformě? Měly strašlivé tušení, ještě než promluvili? Taky je nějakou dobu nechali domýšlet si, co se přihodilo, a pak jim násilně uzmuli veškeré štěstí? Také jim řekli, že je jim líto, a pak odspěchali, rádi, že už mají tísnivou povinnost za sebou? Nebo chvíli postávali mezi dveřmi a pak spěšně přiskočili, když dámy omdlévaly, a počkali, dokud nedorazí jejich sestry a přítelkyně, aby na ně dohlédly?...

Děj příběhu se odehrává částečně ve Švýcarsku a Čechách. Čeněk, Pavlin otec, se po smrti manželky rozhodne i s dcerou odstěhovat do Švýcarska. Tam se Pavla seznámí se svým manželem Benem. Jejich idylku ovšem překazí tragická nehoda, při níž oba muži zemřou. Do sebe uzavřená, truchlící Pavla se rozhodne odjet s babičkou zpět do Čech. Z chmurů Pavle postupně pomáhají nejen její babička, ale také slepá sousedka Eliška a její, zpočátku zdrženlivý, bratr Zbyšek, kteří prožili své vlastní osobní tragédie...

...Pak dokouřil cigaretu a sbalil náčiní. Než odešel, dopřál mi chvilku na to, abych si ho důkladně prohlédla. Krátké hnědé vlasy mu na skráních začaly šedivět a oči se ztrácely v tmavých kruzích. Kolik mu teď mohlo být? Třicet dva? Tak mladý, a navzdory tomu vypadal že už toho spoustu zažil a byl životem ztrápený...

Kniha je rozdělena na pravidelně se střídající kapitoly, z nichž je každá nadepsána jménem postavy, z jejíhož pohledu je vypravována, což mi připomnělo styl psaní Jodi Picoult. Čtenář se tak dozví nejen názory a pohledy jednotlivých hrdinů na životní útrapy těch druhých, ale také zjistí, co trápí přímo je, jaké mají pocity, touhy...

...Překvapilo mě, když jsem po tak dlouhé době ucítil rozechvění. Nejspíš mě dřív zaslepilo to, jak úžasný vliv měla Pavla na Elišku, že jsem se až teď stačil zamyslet nad tím, jak vlastně působí na mě. Nezasloužil jsem si cítit něco tak pěkného. Měl bych na to zapomenout, postavit se tomu, vytlouct si to z hlavy, někam utéct...

HODNOCENÍ

Musím napsat, že i když jsem knihu četla již před několika měsíci, tak nad ní musím ještě dnes přemýšlet a stále úplně nevím, jaký k ní zaujmout postoj. Na jednu stranu se mi líbilo psychologické propracování jednotlivých postav. Z hlavní hrdinky Pavly jsem úplně cítila její smutek z prožitého traumatu, stesk po jejích nejbližších. Zaujalo mě i úžasné vykreslení porodu dvojčat... Na druhou stranu mě ovšem bohužel celkem zklamal konec, který byl pro mě osobně příliš rychlý, růžový a přeslazený... Trochu mi to připomínalo filmy podle námětu Rosamundy Pilcher a jí podobných autorek, kdy se na začátku odehraje velká tragédie, aby na konci mohlo být vše zase zalité sluncem... Ale bohužel reálný život takový konec většinou nemá... Proto bych příště možná trochu ubrala na dobrých koncích všech postav a do příběhu začlenila trochu reálného světa. Tato kniha je pro mě takový protipól Bábovek. U nich jsem měla depresi z toho, že všichni všechny podvádí a pro nikoho to nakonec neskončí moc dobře. Tady jsem měla nepříjemný pocit zase z toho, že všichni byli šťastní a spokojení jako v pohádce... Vyváženější konec s mixem štěstí a trochou reality by byl lepší... Ale to je můj osobní názor. Jinak kniha určitě stojí za přečtení. Byla čtivá, přelouskala jsem ji za necelý týden. Na jejím začátku jsem si i pobrečela. Hodnotím 85%. Doporučuji všem romantickým duším nebo těm, kteří hledají citlivě napsanou oddechovku.

O AUTOROVI

Sabina Zelená pochází z Dačic, ale vyrůstala v Praze. Ráda čte, píše a cestuje. S manželem a synem žije v Západní Austrálii. V současné době chystá další dvě knihy.

POSLEDNÍ DÍVKA

RILEY SAGER

V ORIGINÁLE: Final Girls

PŘEKLAD: Jana Novotná

VYDAVATELSTVÍ: Dobrovský s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 389

ANOTACE:

Před deseti lety jela studentka Quincy Carpenter na dovolenou s pěti přáteli a vrátila se sama, jediná přežila hororový masakr. Stala se členem „klubu“ FINAL GIRLS, který vymysleli novináři, a do takové skupiny lidí nechce nikdo patřit.

Patří do něj třeba Lisa, která ztratila devět sester z vysokoškolského klubu po útoku teroristy, který zabíjel nožem; nebo Sam, která přežila útok maskovaného muže během noční směny v Nightlight Inn. A nyní Quincy, která zakrvácená prchala lesem před násilníkem, který přepadl partu studentů v lesní chatě. Média touží po tom, udělat rozhovor se všemi dívkami najednou, jenže všechny se snaží na prožité trauma zapomenout, a tím i jedna na druhou.

V současnosti už je na tom Quincy celkem dobře, díky xanaxu. Má obětavého snoubence Jeffa, populární blog o pečení, krásný byt, terapeutickou skupinu a policistu, který jí před lety zachránil život. Její mozek tragickou událost vymazal a minulost je pohřbena. Avšak jen do té doby, dokud není Lisa, první „Final Girl“, nalezena mrtvá ve své vaně s podřezaným zápěstím, a dokud se na jejím prahu neobjeví Sam...

...Vražda je podivnější bestie než sebevražda, i když je konečný výsledek u obou stejný. I slova jsou odlišná. „Sebevražda“ syčí jako had – nemoc mysli a duše. „Vražda“ mě však nutí myslet na něco špinavého, temného, hustého a plného bolesti...

Poslední dívka je velmi poutavý thriller odehrávající se částečně v New Yorku a částečně v lesní chatě Pine Cottage a jejím okolí. Quincy, jediná přeživší krvavého masakru v lesní chatě Pine Cottage, žije celkem poklidným a spokojeným životem se svým přítelem Jeffem. Její život se ovšem nenávratně změní ve chvíli, kdy za ní přijede Sam, další dívka, kterou potkal podobný osud jako ji. Sam se z počátku tváří jako Quincyna nejlepší kamarádka, které záleží jen na jejím blahu, ale postupem času ji začne čím dál víc psychicky tlačit do vzpomínání na masakr v Pine Cottage a na Něho, díky čemuž se začne Quincyn dosavadní poklidný život hroutit jako domeček z karet a z ní samotné se stane jen agresivní loutka v Saminých rukou. Jenže co když Sam není pro Quincy tou největší hrozbou? Co když existuje ještě někdo daleko horší? S Quincyným rozpomínáním si začne na povrch vyplouvat děsivá pravda....

...„Přestaň předstírat, že jsi někým, kým nejsi!“ Sam se také rozhodne, že začne házet věcmi. Na pultě je ještě jedna mísa. Hodí ji na podlahu. Mísa se koulí do rohu, otáčí se na svém okraji. „Jednáš jako dokonalá dívka s dokonalým životem, která peče dokonalé koláče. Ale to nejsi ty, Quinn, a víš to.“ ...

Příběh je rozdělen do číslovaných kapitol, v nichž čtenář může sledovat dvě dějové linky. Jedna sleduje Quincyn osud v přítomnosti, zatímco se druhá vrací ke starým událostem v Pine Cottage.

…Její tvář je tak blízko mé, že přestávám dýchat. Její přítomnost je jako oheň, který vysál všechen kyslík z místnosti. Odstrkuji ji, dělám si místo, abych se mohla otočit. Sam se mě drží za ruku, snaží se mě přitáhnout k sobě. Moje druhá ruka tápe po pracovní desce a hledá cokoliv. Poháry s odměrkou narážejí na mé klouby. Prsty se konečně kolem něčeho obtáčí. Otočím se k ní, mávám s tím a vyrážím proti ní...

HODNOCENÍ

Ačkoliv thrillery moc nečtu, tak musím upřímně napsat, že mě Poslední dívka úplně ohromila. Kniha je velmi napínavá a čtivá od začátku až do konce. A když si už myslíte, že se vše začíná rozuzlovat a vysvětlovat, tak přijde další zvrat, ze kterého se vám zatočí hlava a vše se naopak ještě více zamotá... Musím také opět ocenit psychologické propracování jednotlivých postav. Úplně mě ohromil Quincyn přerod z celkem vyrovnané mladé ženy na psychicky zdeptanou a agresivní dívku, která v sobě však nakonec našla dostatek síly se se vším poprat. Třešničkou toho všeho jsou pak bohaté popisy míst, kde se děj zrovna odehrává, takže si čtenář může dobře představit atmosféru nočního Central Parku nebo zchátralé Pine Cottage. Knihu doporučuju úplně všem. Ať už jste fanda thrillerů nebo s nimi teprve začínáte. Hodnotím 95%. Co mě trochu zarazilo, byly informace o autorovi, protože na obalu je uvedeno, že se jedná o ženu, ale na oficiálních stránkách, Goodreads a Twitteru jsou informace o muži.... Níže jsou tedy informace, které jsem si našla na zahraničních oficiálních webech....

…Čas nebyl k tomuto místu laskavý. Upadá pod tíhou rozkladu a zanedbání. Nevypadá to ani jako stavení. Spíše je to něco odporného, co vyrostlo ze země. Houba. Otrava. Listí se navršilo kolem kamenného komína, který vyčnívá ze střechy jako zkažený zub. Vnější část chaty se vlivem počasí zbarvila na šedou, místy je pokryta bezvýrazným mechem a umírajícími stvoly rostlin, které ovíjejí suky na dřevě. I když štít s nápisem dosud visí nade dveřmi, jeden z jeho hřebíků zrezavěl tak, že odpadl, a slova nápisu jsou proto nakloněná...

O AUTOROVI

Autor byl původně novinář, editor a grafický designer, který nejprve publikoval pod svým pravým jménem. Nyní se věnuje pouze psaní knih, které vydává pod pseudonymem Riley Sager. Poslední dívka je mezinárodní bestseller, který byl přeložen do 25 jazyků a uvažuje se i o jeho zfilmování. Autorovi brzo vyjde další kniha, The Last Time I Lied.

RYCHLEJI MLUVIT NEDOKÁŽU

OD GILMOROVÝCH DĚVČAT KE GILMOROVÝM DĚVČATŮM

(A VŠECHNO MEZI TÍM)

LAUREN GRAHAM

V ORIGINÁLE: Talking as Fast as I Can

PŘEKLAD: Noemi Mottlová

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., edice Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 207

ANOTACE:

V této knize se herečka Lauren Graham pokusila na chvíli zastavit a ohlédnout se zpět za svým životem. Podělí se s vámi o úsměvné zážitky ze svého dětství, dospívání a přiblíží své herecké začátky až po dobu, kdy si pouštěla trailer k seriálu Famílie a ptala se sebe sama: „Jak jsi to vlastně dokázala?“ Otevřeně mluví o tom, jak je složité žít v Hollywoodu single („kdekdo se o mě bál, protože jsem byla sama tak dlouho), o nabídce dublovat zadek i o zkušenosti coby porotce v projektu Runway. V pasáži „Jaké to bylo, část první“ se autorka vrací k maratonu zvanému Gilmorova děvčata a popisuje svou roli „rychle mluvící“ Lorelai Gilmorové. Esej „Jaké to bylo, část druhá“ odhaluje, jak se cítila, když se k této postavě po devíti letech vrátila a co to pro ni znamenalo. Ale o Lauren Graham se dozvíte i další věci: třeba to, že se jednou snažila stát se vegankou nebo že tříhodinové líčení před udílením cen nebylo rozhodně jejím šálkem kávy. Kniha je doplněna osobními fotografiemi a výňatky z deníku, který si psala při nedávném natáčení pokračování Gilmorových děvčat.

… Pro mě byla Lorelai perfektně vyvážená mezi prototypem Gal a Matky. Navíc ta postava byla kouzelně chytrá a vtipná. A to jí dělalo jedinečnou. Někde jsem četla, že Christopher Reeve jednou řekl, že pokud čte scénář a nemůže v té potenciálně své roli vystát jiného herce, tak ví, že je pro něj. Já ten pocit přesně znám. Ta doslova šílená touha po roli, která přichází opravdu jen málokdy. Ten pocit je kombinace splynutí s postavou a totálním pochopením všech aspektů. Je to jako potkat starého přítele, jenž vás zná. Vy víte, že uděláte cokoliv, abyste tu roli dostali...

Rychleji mluvit nedokážu je autobiografie herečky Lauren Graham, která se u nás proslavila především rolí Lorelai Gilmorové v seriálu Gilmorova děvčata. Lauren v ní popisuje nejen svůj soukromý život, ale také ne zrovna úplně lehkou cestu za vysněnou hereckou kariérou či trable začínající spisovatelky. V knize se ovšem nevěnuje pouze své osobě. Zmiňuje také členy své rodiny, herecké kolegy nebo osobnosti, které jí nějakým způsobem ovlivnily. Nezapomíná ani na porovnání minulosti s přítomností či technický pokrok.

...Maminka se snažila vybudovat si kariéru, chtěla se stát zpěvačkou, takže se rozhodlo, že zůstanu s tatínkem. Rozešli se však jako přátelé. Můj tatínek pak udělal něco, co bychom udělali asi všichni v jeho situaci, odstěhoval nás na Panenské ostrovy a tam jsme žili na hausbótu. Spala jsem na lůžku v patrové posteli, kde byla zároveň i kuchyně. Do školy jezdila motorovou lodí, která nahrazovala autobus. Přestěhovali jsme se tam, protože.... No, já to vlastně nevím....

Kniha je rozdělena na několik částí. Ocenit musím i práci s jazykem, kdy byly v textu místy použity řečnické otázky či jakoby reakce čtenářů, zvýrazněné kurzivou, což text neustále osvěžovalo a udržovalo čtenářovu pozornost ve střehu.

...Pozorovala jsem své přátele a uvědomila si, že práce je sice uspokojující, ale není všemocná. Není to všechno. Trvalo dlouho, než jsem na tohle přišla. Nicméně to bylo nenásilné. Pořád jsem čekala, kdy mi začnou tikat biologické hodiny, kdy budu toužit po stejných věcech jako ostatní. A domnívala jsem se, že to pak půjde samo. Bohužel jsem propásla ten čas, kdy se ostatní lidé mého věku dávali dohromady. Připadala jsem si, jako bych snad špatně přečetla jízdní řád do stanice Šťastné páry a všechno už odjelo...

HODNOCENÍ:

Z knihy jsem totálně nadšená. Musím se přiznat, že jsem měla obavy z toho, jaká bude, ale Lauren je nejen výborná herečka, ale i spisovatelka. Mně osobně se na knize asi nejvíc líbilo to, jak se Lauren dokázala čtenáři otevřít. To, že knížka není jen strohý popis jejích rolí, natáčení, případně soukromí, ale že je v tom i vtip, hloubka, city, pocity a názory. Díky vtipnosti a svižnosti jsem z toho měla pocit, že naproti mně opravdu sedí rychle mluvící Lorelai, dabovaná Simonou Postlerovou a všechno mi to vypráví z očí do očí. V knize nechybí ani nějaké to ponaučení pro život. Rychleji mluvit nedokážu doporučuji nejen fanouškům „Gilmorek“, ale i těm, kteří hledají inspiraci, jak si splnit svůj sen. Knihu hodnotím 85%.

O AUTOROVI:

Lauren Graham se narodila na Havaji. Hrála v několika filmech a seriálech, ale proslavila ji až role Lorelai v Gilmorových děvčatech. Kromě herectví se věnuje psaní knih (v roce 2013 jí vyšla kniha Jednoho dne, možná...) a producenství. Žije s hercem Peterem Krausem, kolegou ze seriálu Famílie (hrál jejího bratra).

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví knihydobrovsky.cz.

LIDÉ, KTEŘÍ MĚ ZNALI

KIM HOOPER

V ORIGINÁLE: People Who Knew Me

PŘEKLAD: Michaela Dvořáková

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 322

ANOTACE:

Emily se dostalo štěstí dříve než většině ostatních... Jako velmi mladá se vdala za muže, jehož vášnivě milovala, a budovala si život, jaký vždycky chtěla. Ale nic netrvá věčně. Pár ukvapených rozhodnutí, zamilování do jiného muže, nechtěné těhotenství – a její život je vzhůru nohama.

Emily se rozhodne manželovi vše říct a odejít za otcem svého dítěte. Ale své plány změní 11. září 2001. Strašlivá tragédie je jejím vysvobozením, dává jí možnost beze stopy zmizet z New Yorku a začít nový život. Není to snadné, ale Emily – nyní Connie Prynne, si v Kalifornii vybuduje nový spokojený život. Ale když jí lékaři oznámí fatální diagnózu, Emily je nucena vše přehodnotit – pro dobro své třináctileté dcery.

...Jakákoliv zlost, co jsem k Drewovi cítila, se změnila v jistou apatii. Už jsem nebyla naštvaná, nebyla jsem už nic. Žila jsem v představě, že manželství má problémy, když v něm je hořkost a zlost. Ale v měsících, kdy bydlel Drew se svou matkou, jsem si uvědomila, že manželství má problémy, když už v něm nejsou vůbec žádné emoce...

Titul Lidé, kteří mě znali je strhující společenský román plný emocí a psychologicky skvěle propracovaných postav. Čtenář v něm sleduje životní osudy Em, manželskou krizí frustrované mladé ženy, která najde útěchu v náruči finančně zajištěného Gabea, jenž jí vynahrazuje vše, co v manželství postrádá – lásku, porozumění, touhu, možnost dovolit si jít na večeři do luxusního podniku či do divadla. Přes počáteční váhání se Em nakonec rozhodne manžela opustit a zůstat s Gabem. Jenže ani šťastný život po jeho boku jí není dopřán. Vše zhatí útoky z 11. září. Zdrcená Em opouští New York a uchyluje se do Kalifornie, kde se z ní stává Connie, milující matka dcery Claire a zaměstnankyně baru. Ovšem i zde se musí vypořádat nejen s dalšími ranami osudu, ale i se svou vlastní minulostí.

...Chtěla jsem říct Gabeovi, právě v tu chvíli a tam, když přestal do telefonu diktovat svou objednávku, že jsem se rozhodla. Udělám to. Opustím Drewa a nastěhuji se k němu. Chtěla jsem to zakřičet. Chtěla jsem skákat po posteli nadšením. Chtěla jsem mu říct o tom dítěti, vykreslit kompletní obraz života, co spolu budeme mít. Ale řekla jsem si, že budu klidná, že se na to vyspím – pokud bude spánek vůbec v té radosti možný. Řeknu mu to další den, u hezké večeře. Tak jsem se rozhodla. Pak už nic nebude stejné...

Kniha o vážných nemocech, manželské krizi, sobeckosti, touze po lepším životě, nevěře, lžích, lásce, vině, zlobě, odpouštění a rodičovství je rozdělena na kapitoly, v nichž se pravidelně střídá líčení o Emilyině životě před 11. zářím s tím po něm. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky.

...Konečně se na mě podívala svýma velkýma modrýma očima. Očima jejího otce.
„Jen ke mně buď upřímná, dobře? Od teď?“ Přikývla jsem a lehla si vedle ní, obtočila jsem kolem ní ruku. Upřímná. Možná to bude to nejtěžší, oč mě kdy žádala...

HODNOCENÍ

Lidé, kteří mě znali je pro mě jednou z nejlepších knih letošního roku. Je krásně napsaná, výborně přeložená a zabalená do nádherné obálky. Nejvíce bych chtěla ocenit psychologické propracování jednotlivých postav, především hlavní hrdinky Em, která se z frustrované, sobecké, ulhané manželky změnila na milující matku samoživitelku, jež pro svou dceru udělá úplně všechno. Příběh je opravdu parádně vykonstruovaný, má spád a čtenáře doslova nutí hltat stránku za stránkou, aby věděl, co bude dál. Čím více se do něj člověk ponořuje, tím více se musí ptát sám sebe, jak by se v dané situaci zachoval on. Opustil by manžela/manželku v těžké životní situaci nebo by zatnul zuby a partnera podpořil i za cenu ztráty vlastního pohodlí? Byl by někdo natolik silný, aby si změnil téměř bezdůvodně identitu a zmizel ze života i vlastní matce? Udělal by rodič pro své dítě opravdu cokoliv? To je jen pár otázek, jež mě při čtení napadly a k nimž se musím i nyní, po dočtení, neustále vracet a přemýšlet o tom, jak bych se zachovala já. A možná právě to ukazuje na kvalitu tohoto titulu. To, že i když už čtu další knihu, tak i přesto musím na tuto stále myslet. Hodnotím 95% a doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy k zamyšlení a možná tak trochu i poučení.

O AUTOROVI

Kim Hooper je přes 30, má ráda kočky a je spíše samotářka. Žije v jižní Kalifornii. Kniha Lidé, kteří mě znali je její prvotinou.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví dobrovský.cz.

BÁBOVKY

RADKA TŘEŠTÍKOVÁ

VYDAVATELSTVÍ: Motto

ROK VYDÁNÍ: 2016

POČET STRAN: 322

ANOTACE:

Dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu. Napadlo vás někdy, co řeší milenka ženatého muže a jaká je ve skutečnosti ta příšerná manželka, o které jí on vypráví? Nebo proč má její sestra tak špatný vztah se svojí dcerou? Jak se cítí patnáctiletá holka, na kterou si rodiče nikdy neudělají čas? A kam se vlastně poděly ty peníze? Kdo je vzal, kdo je ztratil, kdo je utratil, kdo je našel a kdo je bude muset vrátit?

Nechte se strhnout upřímnou zpovědí hlavních hrdinek, kde nechybí ironie, humor, bolest, napětí, nenávist ani láska. Kde se emotivní příběhy vzájemně prolínají, jeden vede ke druhému, k celé řadě zajímavých rozuzleních, a potom nerušeně pokračují dál, někdy šťastně, někdy ne, takový už je život.

...Ucítím Rebečino kopnutí a něžně si pohladím velké břicho, co vypadá jak igelitová taška plná potravin, které se uvnitř občas nešikovně zpřehází. Celých devět měsíců, celou tu dlouhou a namáhavou cestu ze supermarketu se modlím, aby se jogurty nedostaly pod pytel s bramborama a rohlíky zůstaly úplně nahoře, a hlavně aby se mi neutrhly uši od tašky. Do porodu zbývají už jen tři týdny!...

Rebeka, Karolína, Miluška, Johana, Saša, Květa, Nikola, Alena, Magda, Renata, Linda, Paní Dobrovolná. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se tyto hlavní hrdinky většinou navzájem neznají, tak opak je pravdou. Jejich osudy se porůznu navzájem pospojují díky aktuálním společenským trendům jako je nevěra, nemanželské dítě, smrtelná nemoc, honba za kariérou apod.

...Na schodech se zastavím a ohlédnu se, vidím Nikolu, jak mě upřeně pozoruje a v očích obkreslených černou linkou má přitom zklamání, najednou mi dojde, že mě potřebuje, právě v tenhle okamžik...

Tento lehce eroticky laděný společenský román je rozdělen na kapitoly, z nichž je každá věnována jedné hlavní hrdince a jejímu příběhu, do něhož se ale stejně částečně zaplétají osudy i dalších postav. Text je napsán velmi zvláštně. Autorka použila nespisovnou češtinu, mnoho, místy až neuvěřitelných přirovnání a symbolů. Příběh je líčen z pohledu jednotlivých žen, takže je napsán v první osobě a doplněn o četné dialogy.

...Když autobus zaparkuje zas na tom plácku u hospody, vystoupím z něj jako poslední, chvíli čekám, než ostatní odvlečou tašky s biolampama pryč z doslechu, a pak jdu rovnou za těma lidma z firmy. Snad se můžeme nějak domluvit, není nutné mi hned vyhrožovat exekutorem, ale oni se na ničem domlouvat nechtějí, dál se se mnou budou bavit už jen prostřednictvím svých právníků a uvidíme se až u soudu...

HODNOCENÍ:

Musím se přiznat, že knihy od českých autorů jako četbu příliš často nevyhledávám. Na Bábovky jsem během loňska četla jak kladné, tak i záporné ohlasy, takže mě ze začátku ani moc nelákaly. Až letos mi je půjčila kamarádka, která je dostala jako dárek a měla z nich smíšené pocity, takže chtěla znát i můj názor. V „čekárně na přečtení“ jsem je posunovala stále více a více dozadu, odkládala jsem je, co to jen šlo, ale nakonec jsem se tedy v uplynulých týdnech odhodlala a přečetla je. A popravdě řečeno, nevím, co si o nich myslet. Spíše než jako román bych Bábovky označila za soubor povídek, protože každá z hlavních hrdinek má svůj jedinečný příběh, který pojednává o některém z aktuálních společenských problémů jako je nevěra, kariérismus, zájezdy na předváděcí akce apod. a u většiny postav se čtenář bohužel ani nedozví, jak jejich příběh dopadne. Což mě celkem mrzelo, protože by mě konec zvláště některých postav opravdu zajímal... Na knize se mi jinak líbilo využití již zmíněných aktuálních společenských problémů, které se mohou stát součástí života kohokoliv z nás a autorčina práce s jazykem. Chvilku jsem si teda musela na její styl psaní zvykat, ale když jsem se pak do knihy začetla, tak děj plynul celkem rychle. Autorku obdivuju i za její fantazii, některá přirovnání a slovní obraty mi vyrazily dech. Zajímavé pro mě bylo také sledovat, ve spojení s čím vším lze použít v literatuře slovo bábovka. Jednotlivé postavy pak byly dobře psychologicky propracované, takže jsem z nich úplně cítila jejich touhy, zoufalství, beznaděj, očekávání, ale i lásku a naděj. Bábovky pro mě nebyly žádnou odpočinkovou četbou. Musela jsem se na ně pekelně soustředit, abych se vyznala ve spletitých vztazích jednotlivých postav. Navíc jsem si celou dobu říkala, jestli je ten svět fakt tak zkažený a všichni všechny podvádějí a honí se za kariérou a penězi nebo ne. Z knihy jsem měla opravdu smutné až depresivní pocity. Pro mě jsou Bábovky takový lepší průměr, hodnotím 65%. Je to jedna z knih, kterou doporučuji k přečtení úplně všem. Hlavně proto, že lze z daných příběhů získat ponaučení pro svůj vlastní život a vyhnout se tak případným karambolům.

O AUTOROVI:

Radka Třeštíková je vystudovaná právnička, žijící v Praze a vychovávající dvě děti. Mezi její další knihy patří Dobře mi tak, To prší moře a aktuální novinka Osm.

DLOUHÉ NOCI V CIZÍM SVĚTĚ

ANNIE DEWITT

V ORIGINÁLE: White nights in split town city

PŘEKLAD: Blanka Chocová

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 175

ANOTACE:

Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně umírají na pastvinách na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní. Román Dlouhé noci v cizím světě je něžným příběhem doby i poučným čtením, poetickým vhledem do krás i nástrah psychologie a osamění dospívání, a především naší nehynoucí potřeby někam patřit, stát se součástí celku.

...To jsem si představovala pod slovem „svědek“. Svědectví. Uloupení soukromí, části osobního života, kterou by člověk jinak nikdy nepustil do okolního světa...

Dospívající Jean bydlí s rodiči a sestrou Birdie v domku na malém městě. Domnívá se, že žije ve spokojené a šťastné rodině. Vše se však změní ve chvíli, kdy si její matka Ania sbalí kufry a odejde. Tehdy si Jean začne uvědomovat, že matka nebyla doma vždy úplně spokojená. Chtěla něco víc, co jí její manžel a děti nemohli nabídnout. Jean se dostává z matčina bedlivého dohledu, což ji umožní proniknout více do světa dospělých, který ji již navždy změní. Navazuje kontakt s drsným Fenderem, klukem se špatnou pověstí, či s na rakovinu umírající sousedkou, jejím manželem a postiženým synem. Díky trávení času s dospělými se pak začne chovat také jako dospělá, chová se podle toho, co viděla v minulosti doma, což ji nakonec dovede až k prožití traumatického zážitku, protože si to, co se stalo, ve své hlavě ještě nedokáže správně zpracovat.

…Už od dveří jsem cítila Jeho Helenu. Její pach přilnul ke všemu, co bylo v domě. Když jsem vešla do kuchyně, zaplavila ta vůně můj nos, přilepila se mi na zuby, takže když jsem přes ně přejela jazykem, mohla jsem dokonce to štiplavé aroma ochutnat, a ačkoliv se mi z něho chtělo zvracet, nemohla jsem si pomoct a nemohla jsem přestat. Dokonce i ta kuchyňská linka byla cítit jako podpaží po noci plné úzkosti, ve které člověk nemůže zamhouřit oko, taky byla cítit po cibuli a starých ranách, které hyzdí kůži...

Tento společenský román s erotickým nádechem je nejen o hlavní hrdince Jean, její rodině a sousedech. Je také o mnoha pocitech jednotlivých postav a o složitostech jejich vzájemných vztahů a citů. Příběh je psaný jako vyprávění samotné hlavní hrdinky, kdy se současný děj prolíná s jejími vzpomínkami a pocity a je navíc ještě doplněn aktuálními historickými událostmi jako byla válka v Zálivu, vývoj počítačů apod. Kniha je pak rozdělena na několik kapitol.

...Já ale přemýšlela nad tím, jak asi mohla taková studená válka vypadat. Představovala jsem si tundru, všude sníh a led a v tom ledu zamrzlé vojáky. I proto mi válka v poušti, která se odehrávala právě nyní, připadala fádní. Ty nekonečné obrazy vojáků, které běžely v televizi, pro mě postrádaly barvu...

HODNOCENÍ:

Z Dlouhých nocí v cizím světě mám smíšené pocity, takže hodnotím 75%. Na jednu stranu se mi hrozně líbilo jazykové propracování knihy, kdy autorka použila neskutečné slovní obraty, větné konstrukce, mnoho přirovnání, popisů, náznaků apod., díky čemuž byl příběh o to čtivější a já jsem si někdy připadala, jako bych stála přímo vedle Jean. Na druhou stranu mě naprosto šokovalo použití jedné zápletky. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Možná, až si knihu přečtete a zjistíte oč se jedná, tak se mnou budete souhlasit nebo si řeknete, že jsem staromódní puritánka, ale prostě danou zápletku považuju za něco přes čáru... Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky zaměřené romány, nad nimiž musí člověk i trochu popřemýšlet a všem, kteří někdy uvažovali nebo uvažují o odchodu od rodiny a hlavně od menších dětí.

O AUTORCE:

Annie DeWitt spoluzaložila literární magazín Gigantic. Věnuje se hlavně psaní prózy, esejů a kritiky. Dlouhé noci v cizím světě jsou její knižní prvotinou.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví dobrovský.cz.