DLOUHÉ NOCI V CIZÍM SVĚTĚ

ANNIE DEWITT

V ORIGINÁLE: White nights in split town city

PŘEKLAD: Blanka Chocová

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 175

ANOTACE:

Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně umírají na pastvinách na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní. Román Dlouhé noci v cizím světě je něžným příběhem doby i poučným čtením, poetickým vhledem do krás i nástrah psychologie a osamění dospívání, a především naší nehynoucí potřeby někam patřit, stát se součástí celku.

...To jsem si představovala pod slovem „svědek“. Svědectví. Uloupení soukromí, části osobního života, kterou by člověk jinak nikdy nepustil do okolního světa...

Dospívající Jean bydlí s rodiči a sestrou Birdie v domku na malém městě. Domnívá se, že žije ve spokojené a šťastné rodině. Vše se však změní ve chvíli, kdy si její matka Ania sbalí kufry a odejde. Tehdy si Jean začne uvědomovat, že matka nebyla doma vždy úplně spokojená. Chtěla něco víc, co jí její manžel a děti nemohli nabídnout. Jean se dostává z matčina bedlivého dohledu, což ji umožní proniknout více do světa dospělých, který ji již navždy změní. Navazuje kontakt s drsným Fenderem, klukem se špatnou pověstí, či s na rakovinu umírající sousedkou, jejím manželem a postiženým synem. Díky trávení času s dospělými se pak začne chovat také jako dospělá, chová se podle toho, co viděla v minulosti doma, což ji nakonec dovede až k prožití traumatického zážitku, protože si to, co se stalo, ve své hlavě ještě nedokáže správně zpracovat.

…Už od dveří jsem cítila Jeho Helenu. Její pach přilnul ke všemu, co bylo v domě. Když jsem vešla do kuchyně, zaplavila ta vůně můj nos, přilepila se mi na zuby, takže když jsem přes ně přejela jazykem, mohla jsem dokonce to štiplavé aroma ochutnat, a ačkoliv se mi z něho chtělo zvracet, nemohla jsem si pomoct a nemohla jsem přestat. Dokonce i ta kuchyňská linka byla cítit jako podpaží po noci plné úzkosti, ve které člověk nemůže zamhouřit oko, taky byla cítit po cibuli a starých ranách, které hyzdí kůži...

Tento společenský román s erotickým nádechem je nejen o hlavní hrdince Jean, její rodině a sousedech. Je také o mnoha pocitech jednotlivých postav a o složitostech jejich vzájemných vztahů a citů. Příběh je psaný jako vyprávění samotné hlavní hrdinky, kdy se současný děj prolíná s jejími vzpomínkami a pocity a je navíc ještě doplněn aktuálními historickými událostmi jako byla válka v Zálivu, vývoj počítačů apod. Kniha je pak rozdělena na několik kapitol.

...Já ale přemýšlela nad tím, jak asi mohla taková studená válka vypadat. Představovala jsem si tundru, všude sníh a led a v tom ledu zamrzlé vojáky. I proto mi válka v poušti, která se odehrávala právě nyní, připadala fádní. Ty nekonečné obrazy vojáků, které běžely v televizi, pro mě postrádaly barvu...

HODNOCENÍ:

Z Dlouhých nocí v cizím světě mám smíšené pocity, takže hodnotím 75%. Na jednu stranu se mi hrozně líbilo jazykové propracování knihy, kdy autorka použila neskutečné slovní obraty, větné konstrukce, mnoho přirovnání, popisů, náznaků apod., díky čemuž byl příběh o to čtivější a já jsem si někdy připadala, jako bych stála přímo vedle Jean. Na druhou stranu mě naprosto šokovalo použití jedné zápletky. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Možná, až si knihu přečtete a zjistíte oč se jedná, tak se mnou budete souhlasit nebo si řeknete, že jsem staromódní puritánka, ale prostě danou zápletku považuju za něco přes čáru... Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky zaměřené romány, nad nimiž musí člověk i trochu popřemýšlet a všem, kteří někdy uvažovali nebo uvažují o odchodu od rodiny a hlavně od menších dětí.

O AUTORCE:

Annie DeWitt spoluzaložila literární magazín Gigantic. Věnuje se hlavně psaní prózy, esejů a kritiky. Dlouhé noci v cizím světě jsou její knižní prvotinou.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví dobrovský.cz.

NÁMĚT NA VÝLET Č. 1 

PŘÍRODOVĚDNÉ MUZEUM SEMENEC

Pro začátek vám položím jednoduchou otázku: co vy a jižní Čechy? Jezdíte sem na chalupu nebo v létě na dovolenou? Navštěvujete stále dokola notoricky známé a turisty přecpané lokality a říkáte si, že by to chtělo nějakou změnu programu? A to třeba i radikální v podobě návštěvy jiné části naší vlasti? Tak vězte, že není důvod k takovémuto kroku. V našem regionu se totiž ještě stále nacházejí méně známé, přesto zajímavé lokality, které určitě stojí za návštěvu. Sama jsem se o tom přesvědčila v uplynulých dnech, kdy mě mé cesty zavedly hned na tři takováto místa. Která to jsou, vám prozradím v následujících příspěvcích.

První zajímavostí, jejíž návštěvu bych vám chtěla doporučit je Přírodovědné muzeum Semenec, jež se nachází nedaleko centra Týna nad Vltavou, při cestě na soutok řek Vltavy a Lužnice. K uprostřed zeleně situovanému areálu s centrální budovou lze dojít z Týna nad Vltavou alejí starých stromů. Takovou perličkou je to, že zde měl být původně hřbitov, ale z plánů sešlo a proto bylo místo poskytnuto muzeu. Cestou  k němu můžete zdolat také rozhlednu, která ovšem bohužel díky sprejerům pozbyla své původní krásy.

Provozovatel muzea si dal za cíl založení naučného arboreta, díky čemuž je exteriér rozdělen na několik expozic, např. expozici borovic, vrb či přirozených lesních společenstev jižních Čech. Na naučných tabulích se pak o nich návštěvník dozví spoustu zajímavých informací. Semenec ovšem není jen o stromech a rostlinách. Shlédnout zde můžete také nejrůznější druhy hornin či netradiční výtvory ze dřeva, které dodávají areálu jako celku patřičný šmrnc. A aby to nebylo jen o neživé přírodě, tak zde chovají také koně a číču.

Muzeum je otevřeno od dubna do října, vždy v sobotu a neděli odpoledne nebo výjimečně při speciálních, tématicky zaměřených, akcích. Loni, v době adventu, jsem se zde zúčastnila zdobení stromečku pro zvířátka a letos v květnu Na Semenci za řemesly, kdy zde byl řemeslný trh, na děti čekal bohatý doprovodný program v podobě dílniček a kejklíře Slávka, k poslechu pak hrály skupiny Epydemye a Neřež. V areálu slouží k odpočinku různě rozmístěné lavičky, případně si lze přinést deku a sednout si do trávy. Zajímavým zážitkem je také stezka NABOSO.

HODNOCENÍ:

Jedná se o velmi příjemné místo, které na mě působilo takovým zvláštním klidem. Jelikož miluju odpočinek v lůně přírody, tak se sem v létě určitě ještě vrátím s knihou v ruce. Při minulé návštěvě jsem si zde totiž vyhlídla takový zapadlý knihomolský koutek. ;) Oceňuji také to, že se dá na recepci zakoupit malé občerstvení. Pokud vás můj článek zaujal a chtěli byste se o Semenci dozvědět víc, tak juknětě k nim na web nebo FB.

TIPY NA VÝLET V OKOLÍ:

V okolí Semence jsou i další zajímavá místa, která určitě stojí také za návštěvu:

1) město TÝN NAD VLTAVOU – městské muzeum s expozicí vltavínů a loutek, kostel sv. Jakuba, podzemí, otáčivé hlediště

2) Muzeum historických vozidel v Pořežanech

3) Vorařské muzeum v Purkarci

4) 66 km dlouhá turistická stezka na Onen Svět

MŮJ DĚDEČEK BY MĚ POPRAVIL

JENNIFER TEEGE, NIKOLA SELLMAIR

V ORIGINÁLE: Amon. Mein Grossvater hätte mich erschossen

PŘEKLAD: Miloslava Hnízdilová

VYDAVATELSTVÍ: Metafora s. r. o.

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 205

ANOTACE:

Příběh Jennifer Teegeové je upřímnou výpovědí ženy, která čirou náhodou zjistí, že je potomkem brutálního nacisty a válečného zločince Amona Götha, známého ze Schindlerova seznamu, a postaví se k této skutečnosti čelem.

Život Jennifer Teegeové se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. Když v osmatřiceti objevila knihu o minulosti své biologické rodiny, nadobro to roztříštilo její identitu i představu o sobě samé. A to si myslela, že se s těžkými skutečnostmi svého života již vyrovnala – nechtěné a odlišné dítě...

Objevila, že jejím dědečkem byl Amon Göth, brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, který v roce 1946 skončil na šibenici. Ruth Irene Kalderová byla jeho milenkou, žila s ním ve vile v táboře a mlčky přihlížela jeho zločinům. Pro Jennifer tato žena přitom vždycky byla laskavou babičkou a milou vzpomínkou na rané dětství. Její matka, dcera Amona a Ruth Irene, ji porodila po krátké známosti s nigerijským přítelem a brzy po narození ji odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby nebyla s původní rodinou v kontaktu a vcelku šťastně vyrůstala u adoptivních rodičů, ač s vědomím, že je „jiná“.

Poté, co je Jennifer v dospělosti konfrontována s temnou minulostí své původní rodiny, pustí se do pátrání a v doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii i nedávné dějinné události. Navštíví místa, kde se vše odehrálo, setká se s biologickými rodiči a snaží se najít odpovědi na otázky, co se vlastně přihodilo, je-li zlo dědičné a za co je ona sama odpovědná.

Už jen podle názvu a anotace jsem od knihy očekávala něco zcela jiného. Domnívala jsem se, že se bude jednat hlavně o Jennifeřinu autobiografii, v níž se bude vyrovnávat s faktem, že jejím dědečkem byl nacistický zločinec Amon Göth a bude rozebírat pouze tuto temnou historii své biologické rodiny. Mile mě tak překvapilo, že byl příběh mnohotématičtější, takže jsem se v něm dočetla i o autorčině nelehkém dětství, dospívání či boji s depresemi.

...Jsem mu podobná i já? Liším se od něj barvou kůže. Představuji si, že bych stála vedle něj. Oba jsme vysocí. Já mám 1,83 m, on měřil 1,93 m., na tehdejší dobu byl obrem.On v černé uniformě s lebkami, já vnučka s černou kůží. Co by řekl černé vnučce, která ještě k tomu mluví hebrejsky? Byla bych pro něj jen hanbou, bastardem, který pošpinil rodinu. Můj dědeček by mě určitě byl zastřelil...

Ovšem kniha není jen o Jennifer. Je také o jejích cestách do Polska, kde pátrá po rodinné historii přímo na místech, spjatých s Amonem a do Izraele, kde ji čtenář nejprve zastihuje při studiu a pak se tam s ní po letech vrací, aby ji doprovázel při setkání s přáteli židovského původu, jimž chce sdělit informace o svém dědečkovi. Díky tomu je příběh obohacen o všeobecné informace jako je popis Tel Avivu, Jeruzaléma, života ortodoxních Židů, života v kibucu nebo základní údaje o blízkovýchodním konfliktu.

...Na každé druhé křižovatce v Mea Shearim visela cedule v několika jazycích nabádající turisty, že se smějí procházet čtvrtí jen se zakrytýma rukama a nohama. Lidé tu žijí bez rádia, televize nebo internetu. Na několikapatrových úzkých domech visí plakáty, z nichž se místní dozvídají novinky: otevření obchodů, přednášky a svatby. Jsou tu i bizarní oznámení: rabíni zvou k modlitbám o déšť. Vedle toho varování: chlapci se nesmějí čtvrtí procházet společně s dívkami. Jak může někdo takhle žít? Ve světě plném nařízení a zákazů, přenesený zpět do předminulého století?...

Kniha je pak rozdělena na několik kapitol, ve kterých se lze dočíst nejen o Jennifer a historii její biologické rodiny, ale také o všeobecném výzkumu vyrovnávání se s rodinnou historií u potomků jiných nacistů nebo i u potomků jejich obětí. Vše je pak doplněno o několik fotografií, které zachycují kromě Jennifer a jejích přátel z Izraele také Amona Götha nebo jeho milenku Ruth Irene.

...I já se ptám, zda je život jen pouhou řadou náhod nebo zda nás řídí nějaká nadřazená moc, jako je třeba Chi. Dlouhou dobu jsem věřila jen na náhodu, nikoliv na osud. Od té doby, co znám historii své rodiny, smýšlím jinak. Naše rozhodnutí nejsou zcela svobodná, některé věci jsou na naší životní pouti předurčené...

HODNOCENÍ:

O knize jsem poprvé četla loni na podzim v jednom německém čtrnáctideníku a hned mě svým tématem zaujala. Řekla jsem si, že jakmile bude vydána i u nás, tak si ji pořídím. Naše rodina byla totiž také poznamenána hrůzami 2.světové války. U nás ovšem byly mezi členy rodiny nacistické oběti. Strejda, babiččin bratr, byl totálně nasazený v továrně v Linci. Manželka dědova bratra zase přežila uvěznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Tématiku jsem tedy doposud znala spíše z této strany. Nikdy jsem se nezajímala o to, jaké to asi je, být potomkem pachatele takových zrůdností. Když jsem o Jennifer četla v tom časopise, tak jsem si říkala, jaký je to paradox, že dcera nacisty otěhotněla s Nigerijcem, takže jeho vnučka není „čisté rasy“. Napadlo mě, co by tomu asi řekl. Musím napsat, že autorku obdivuju za to, jak se dokázala vyrovnat nejen s historií své biologické rodiny, složitým dětstvím, ale také s odmítnutím matky navázat trvalý kontakt. Na titulu se mi líbila i Jennifeřina otevřenost, vykreslení těch nejniternějších pocitů a to, že se v ní rozebírala i další témata, z nichž mě osobně nejvíce zaujaly popisy Izraele, měst v něm nebo života ortodoxních Židů. Knihu hodnotím 90%. Ačkoliv obyčejně literaturu faktu nečtu, tak tato mě opravdu nadchla. Po jazykové stránce se četla dobře. Občas jsem měla spíše potíže vstřebat informace například o činech Amona Götha, takže jsem ji nečetla úplně naráz, ale postupně, abych se s tím srovnala. Její přečtení doporučuji všem, kteří se zajímají o 2.světovou válku, hledají další úhel pohledu na ni nebo mají rádi mnohotématické příběhy s hlubšími myšlenkami. Nejedná se o žádnou oddechovku!!

O AUTOROVI:

JENNIFER TEEGE – je německo-nigerijského původu. Matka ji odložila do dětského domova a v sedmi letech byla adoptována. Po celý život se vyrovnávala s faktem, že je „odlišná“. Vysokou školu vystudovala v Izraeli, kde se naučila i hebrejsky. Po návratu do Německa pracovala v reklamě. S manželem vychovává dva syny.

NIKOLA SELLMAIR – po studiu žurnalistky v Mnichově vystudovala ještě politiku, ekonomii a komunikaci. Pracovala po celém světě. Je redaktorkou časopisu Stern. Pro knihu o Jennifer připravila kapitoly upřesňující fakta, historický kontext, rozhovory s ostatními zúčastněnými a vnější pohled na celou Jennifeřinu aktuální situaci.

SPÁČŮV HRAD

BARBARA ERSKIN

V ORIGINÁLE: Sleeper´s Castle

PŘEKLAD: Eva Křístková

VYDAVATELSTVÍ: Nakladatelství BRÁNA, a. s.

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 464

ANOTACE:

Děj nového, již čtrnáctého románu oblíbené britské autorky se opět odehrává ve dvou časových rovinách: v současnosti a v neklidném 15. století. Hlavními hrdinkami jsou dvě mladé ženy z těchto rozdílných období – Andy a Catrin.

V roce 1400 se na velšských hranicích schyluje k válce. Catrinin otec je věštec a hraje nebezpečnou hru v centru nelítostného boje velšských vzbouřenců s anglickým vojskem. Catrin, která má též věštecké schopnosti, je vyzvána, aby předpověděla osud Walesu. Místo budoucí nezávislosti země však vidí jen oheň a krev. Ví, že její život bude ohrožen....

V roce 2015 odjíždí Andy do starého velšského domu, kde kdysi žila Catrin a kterému se po staletí říká Spáčův hrad. V samotě hor se snaží obnovit své síly, ale pokaždé, když zavře oči, vrací se ve snech do minulosti. Setkává se s dívkou Catrin a je stále víc vtahována do dávných dramat. Překonat nebezpečné nástrahy a najít lásku není snadné, ale Andy i Catrin jsou silné osobnosti....

...Místo ložnice si Andy vybrala jeden z hostinských pokojů. Nacházel se v nejstarší části domu. Byly tam prastaré tmavé trámy, dělená okna s ostěním z šedého kamene a výhled přes údolí na slunce zapadající v mlze. Postel kryl pestrobarevný velšský přehoz a na stěně zahlédla krajinku s týmiž kopci, jež viděla z okna, se stíny mraků zbarvených do rumělkova, okrova a fialova. Rozhlédla se po tom pokoji a vzápětí si uvědomila, že to je, jako by přišla domů. Cítila se tu uvolněně a bezpečně. Vzduch prostupovala jemná vůně dřeva a čehosi nedefinovatelného – bylinek a leštidla a tak trochu možná i prachu...

Po smrti svého přítele Grahama přijíždí nadaná malířka a ilustrátorka Andy do Walesu. Jednak nemá kde bydlet, protože z přítelova domu ji vyhnala jeho bývalka Rhona, která Andy z duše nenávidí a viní ji z Grahamovy smrti a jednak se zde má postarat o kamarádčin dům, Spáčův hrad, zatímco ona bude pryč. Osamělý, starobylý dům, situovaný uprostřed rozlehlé zahrady, oplývá tajemnou energií. Každému, kdo v něm usne, se zdají až příliš živé sny, odehrávající se v dávných časech. Většinu lidí to tak vyděsí, že dům opustí, ale Andy se rozhodne zůstat a zjistit, co se ve Spáčově hradu před staletími odehrálo a jak to s Catrin, jejím despotickým otcem Dafidem, milým Edmundem a velšským hrdinou Owainem Glyndŵrem dopadlo. Neohrožují ji však pouze duchové minulosti. Do Walesu si s ní totiž přijede vyřídit účty také psychopatka Rhona, jež se neštítí vůbec ničeho...

Jak je již typickým rysem knih Barbary Erskin, tak i zde se snoubí minulost s přítomností a historické motivy s prvky nadpřirozena. Díky postavě psychicky vyšinuté Rhony je pak Spáčův hrad obohacen o prvky thrilleru. Kniha je rozdělena na několik číslovaných kapitol, v nichž se střídá vyprávění o Andy s tím o Catrin a její době. Vyzdvihnout bych chtěla také krásnou grafickou úpravu obálky, jejíž motiv ostružin je pak přenesen na začátek každé kapitoly.

...Vzpomněla si na vysvětlení, které jí kdysi podal otec, i na teorie, o nichž tak často čítala v knihách, jež milovala nejvíc: duchové jsou vlastně vzpomínky, otisky dávno minulých okamžiků, uvízlých v textuře domu jako můra chycená v pavučině; přilnuly k němu, na okamžik se zatřepotají a opět zmizí do temnoty...

HODNOCENÍ:

Na Spáčův hrad jsem se hrozně těšila, protože knihy Barbary Erskin patří k mým nejoblíbenějším. Zdálo by se, že tomuto románu nebudu mít co vytknout. Příběh je propracován do nejmenších detailů jak po stránce historické, tak co se psychologie jednotlivých postav týče. Nechybí napětí, láska, intriky. Přesto však z něho mám trochu smíšené pocity. Přijde mi, že autorka zaběhla až moc do detailů a použila přehršle popisů míst, historických událostí a bojů. Knížka mi kvůli tomu přišla nekonečná. Čím déle jsem ji četla a blížila se ke konci, tím více mi přišlo, že stránek neubývá, ba naopak přibývá. Jelikož mě však zajímalo, jak dopadne příběh Catrin a jejích blízkých, tak jsem ji dočetla. Ano, musím napsat, že daleko více mě zaujala dějová linka do minulosti, než Andyin příběh. Podle mě je tam postava Andy opravdu jen kvůli vytvoření propojení mezi současností a minulostí a aby se jí zdály sny o Catrin. Díky Rhoně se pak současnost tedy trochu zdramatizovala, ale popravdě řečeno, už mi to přišlo jako zbytečné prodlužování děje a ani v závěru to nemělo takový efekt, jaký jsem od této zápletky očekávala. I přesto všechno jsem však ráda, že se na našem trhu po čase opět objevil další román této autorky. Když porovnám Spáčův hrad s nedávno přečtenou novinkou od Barbary Wood a s Dcerou čarodějnice, tak ho musím ohodnotit 85%. Stylisticky a dějově se mi to líbilo o trochu více než Dcera čarodějnice, ale na novou Woodovou to nemá. Ovšem to je můj názor, takže pokud si chcete utvořit svůj nebo máte jen rádi podobně laděné knihy, tak si Spáčův hrad určitě přečtěte. ;)

O AUTOROVI:

Barbara Erskin se narodila v roce 1944 v Nottinghamu. Se psaním začala během studií skotské historie na univerzitě v Edinburghu. Mezi její nejznámější knížky patří Žila jsem již před staletími, Půlnoc je osamělé místo, Údolí havranů, Vzdálené hlasy, Dům ozvěn, Dcery ohně, Oheň je tvým osudem, Dědictví minulosti, Nejtemnější hodina.

DCERA ČARODĚJNICE

PAULA BRACKSTON

V ORIGINÁLE: The Witch´s Daughter

PŘEKLAD: Štefan Kaleta

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 360

ANOTACE:

Je jaro roku 1628. Mladá Bess Hawksmithová vidí, jak se tělo její matky houpe na Stromě oběšenců. Ví, že ji před stejným osudem může zachránit jen jeden muž – Gideon Masters, čaroděj. Také ví, že za jeho pomoc zaplatí vysokou cenu.

Anglie, současnost. Elizabeth žije tichým životem. Celá staletí strávila o samotě. Po celou dobu se stěhovala z místa na místo, přežila morové epidemie, války a také žal, jenž nesmrtelnost přináší. Její osamělost ukončí až přátelství s Tegan. Elizabeth dobře ví, proč zůstává celá staletí uzavřená, ale přátelství s Tegan ji obměkčí a Elizabeth se dívce otevře a začne ji učit řemeslu přírodních čarodějnic.

Ale Gideon je stále na lovu. Nezastaví se před ničím. I po staletích míní získat Elizabethinu duši. A teď už Bess nebojuje jen za sebe; teď musí ochránit dívku, kterou začala milovat jako vlastní dceru.

…Kromě plánování a příprav toho zatím nemohu moc dělat. Obrátila jsem tedy svou pozornost k samotnému domu. V domě jsou dvě místnosti vepředu a dvě vzadu, v patře také tak. Všechny jsou malé a mají tvar krabice. Dům zepředu vypadá jako domek pro panenky. Okna jsou po obou stranách dveří. Nelíbí se mi, že dveře jsou přímo u schodů, ale s tím nemohu nic udělat. Na velké změny v uspořádání domu bych si musela najmout stavbaře. To by znamenalo, že by se po domě po několik týdnů pohybovali cizí lidé. Byla by to příliš vysoká cena...

Bess, Eliza, Elizabeth. Wessex, Londýn, Flandry... Léta 1627/1628, 1888, 1917, 2007 a mnohá další. Různá jména, místa a období, spjatá však s osudem pouze jediné osoby, hlavní hrdinky Bess, původně obyčejné dívky, která se však kvůli záchraně svého života rozhodla přijmout čarovnou moc a tím i nesmrtelnost. Učitelem jí byl Gideon, čaroděj, praktikující černou magii, jenž v Bess vidí vysněnou družku, kterou hledal po celá staletí. Jenže ona se mu odmítá podvolit, nechce provozovat temná kouzla, být služebnou Satana. Putuje proto staletími, skrývá se, mění si identitu a místa pobytu, jen aby ji Gideon nenašel. Za pomoci přírodního čarodějnictví a bylin se pak snaží pomoci potřebným. Čtenář tak Bess doprovází jako doktorku, asistentku chirurga, do nemocnice nebo jako zdravotní sestru na bojiště 1. světové války. V konfrontaci s bolestí a utrpením pacientů však Bess nikdy nezůstane jen u dostupných léčiv. Vždy se rozhodne, že někomu uleví za použití své kouzelné moci. Jenže kde se aktivuje kouzlo dobré, tak se objeví i to zlé. Gideon nikdy nespí, neustále je Bess na blízku, prahne po ní, po její duši. Tegan, osamělá mladá dívka, na kterou nemá matka čas, uvítá Bessino přátelství. Ráda jí pomáhá se zahrádkou a touží po tom, stát se její učednicí. Do závěrečného boje proti temným silám půjdou nakonec společně. Jak to celé dopadne si už budete muset přečíst sami. :)

...Bess cítila, jak její tělo prostupuje moc. Utišila bolest, zastavila tok krve a zacelila zlomeniny. Vstala. Cítila se svobodná a lehká jako pírko. Okovy praskly. Teď už rozuměla. Rozuměla pocitu, který moc vyvolává. Rozuměla kráse té moci. Nádheře té moci. Smyslnosti té moci...

Dcera čarodějnice je historický román s prvky nadpřirozena. Do děje jsou zakomponovány jak reálné prvky – čarodějnické procesy, příběh Jacka Rozparovače či 1. světová válka, tak i fantasy – obludy, víly apod. Kniha je rozdělena podle let, v nichž se děj odehrává, na několik částí, které se dále člení na číslované kapitoly. Hlavní děj se odehrává v roce 2007, kdy se Bess spřátelí s Tegan a vypráví jí svůj životní příběh. Části datované do tohoto roku jsou vždy psány formou deníkových zápisků. Zbytek děje je psán formou souvislého, barvitého vyprávění.

...Jestli jsem se v téhle zatracené válce něco naučil, pak to, že musíme být věrni sami sobě. Musíme být věrni našim obyčejným a nedokonalým já...

HODNOCENÍ:

Ze začátku mě knížka kvůli strohým popisům, psaným jednoduchými větami moc nezaujala. Bála jsem se, že takto bude napsaná úplně celá a že mi potrvá hrozně dlouho, než ji přelouskám. Pak se však na scéně objevila Tegan, které Bess začala vypravovat svůj příběh a já se od ní už nedokázala odtrhnout. S každým dalším obdobím Bessina života byl děj zajímavější a napínavější. Celý příběh byl pak okořeněn lehce erotickým nádechem. Některé scény byly pro mě až příliš násilné, ale pro vývoj událostí zřejmě nezbytné, takže chápu jejich použití. Nejvíce bych chtěla ocenit historickou část příběhu, z níž mě zaujal jednak vývoj společnosti během morové epidemie a po ní, kdy všichni hledali její příčiny, viníky a tím odstartovaly čarodějnické procesy, a pak také barvitý popis bojiště, polního lazaretu, polní nemocnice, zákopů a celého jejich okolí, díky čemuž jsem si připadala, jako bych tam stála. Dále se mi líbilo i psychologické vykreslení hlavní hrdinky. Bylo mi jí nesmírně líto, že musela žít osamoceně a nikdy nepoznala jaké to je mít dítě, vlastní rodinu, zestárnout, zemřít a po celý život musela sledovat utrpení jiných během epidemií, válek či jiných katastrof. Jako celek na mě kniha působila čtivě, i když mi děj, díky různým autorčiným náznakům, přišel po čase dosti předvídatelný. Trochu mě zklamal konec, od kterého jsem čekala větší akčnost. Dcera čarodějnice je milá, jednoduše psaná oddechovka, u které se nemusí moc přemýšlet a čtenář si může v klidu vychutnávat děj. Při čtení jsem bohužel objevila i několik překlepů, což mě u takové hezké knížky celkem mrzelo. Hodnotím 80%. Doporučuji všem, kteří mají rádi historické romány a/nebo fantasy.

O AUTOROVI:

Paula Brackston se narodila v Dorsetu v Anglii. Nyní žije ve Walesu. Než se stala spisovatelkou, tak vystřídala několik zaměstnání. Píše ještě pod dalšími dvěma pseudonymy – P. J. Brackston a P. J. Davy. Mezi její další knihy patří Nutters, The Winter Witch, The Midnight Witch, The Silver Witch a The Return of the Witch.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví knihydobrovsky.cz.

ČAS ZAPOMNĚNÍ

SHARON GUSKIN

V ORIGINÁLE: The Forgetting Time

PŘEKLAD: Radovan Zítko

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, a.s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2016

POČET STRAN: 352

ANOTACE:

Čtyřletý Noe by chtěl jít domů. Zdá se, že na takovém přání není nic divného. Ale jeho matka Janie ví, že s Noemem není nic jen tak. A domov, který hledá, není ten jejich...

Janie žije sama a o otci svého synka ví jen to, že už ho nikdy neuvidí. Během kratičkého románku při dovolené na Trinidadu si sotva stihli vyměnit křestní jména. Roztomilý a bystrý Noe pro ni znamená celý svět, a proto si nad jeho chováním stále víc zoufá. Jak to, že mluví o věcech, které nikdy nezažil? Proč má tak panický strach z vody? A proč se pořád ptá, kdy přijde ta druhá máma? I přes nedůvěru a strach Janie nakonec vyhledá pomoc doktora Andersona, odborníka na reinkarnaci. Ten pomoc rád přislíbí, protože v Noemově případu vidí možný průlom ve svém bádání. A tak se oba jednoho dne ocitnou před dveřmi domu, kde bydlí žena, jejíž malý syn se už čtyři roky pohřešuje....

...„Můžu si vybrat, co z toho si budu pamatovat?“Ten kluk mu bude chybět.
„Můžeš to zkusit,“ řekl Anderson. „Ale nedá se zapomenout přítomnost, Noe. Chvíle, ve které jsme. Život, který máme teď. To je důležitější. To zapomenout nemůžeme.“...

Noe. Janie. Doktor Anderson. Rodina Crawfordových. Čtyřletý chlapec, který má panický strach z vody, v noci ho budí noční můry, vypráví o věcech, které nemohl nikdy zažít a stále chce domů. Za mámou, kterou ale není jeho biologická máma Janie. Zoufalá Janie se snaží sehnat pro Noema pomoc u všemožných lékařů, ale když jí jeden věhlasný psychiatr doporučí léčbu medikamenty na schizofrenii, tak váhá. Při brouzdání na internetu pak nalezne informace o reinkarnaci a přes různé odkazy se dostane k doktoru Andersonovi, odborníkovi na převtělování, který daný jev doposud zkoumal pouze v asijských zemích. Pokud by se potvrdilo, že se do Noema převtělil někdo jiný, tak by to byl jeho první americký případ a zlatý hřeb jeho končící kariéry. Na schůzce se tedy s Janie domluví na spolupráci, která ovšem není ani pro jednoho z nich vůbec jednoduchá. Svou roli v tom hraje nejen Noemův zhoršující se stav a Janiina nedůvěra a pochybnosti o reinkarnaci jako takové, ale především i profesorova nastupující vážná nemoc, kvůli které pomalu ztrácí paměť, zaměňuje slova nebo se třeba nedokáže zorientovat v prostoru. Po usilovném pátrání nakonec dvojice s chlapcem zamíří za rodinou Crawfordových.

...Chlapcova matka seděla z jeho druhé strany a dívala se z okénka.Jak se jen jmenuje?Její jméno se mu vykouřilo z hlavy. Bylo pryč.Mysl měl nezvykle jasnou. Šlo jen o to slovo, které mu unikalo. Bylo tam, přímo před ním, dobíralo si ho, jenže jeho mozek se přesto vzpíral, naprosto odmítal natáhnout byť jen prstíček, aby se ho dotkl...

Tento psychologicky laděný příběh ovšem není pouze o reinkarnaci. Je také o pocitech jednotlivých hrdinů. O zoufalství matky, která chce pomoci svému jedinému dítěti, jenž je pro ní vším. O vědci, který zasvětil celý svůj život bádání a výzkumu, stal se znalcem ve svém oboru a nyní se bojí, že ho vážná nemoc připraví o schopnost se vyjadřovat, pohybovat, vědět a on se stane bezmocným. Má dát přednost pomalému umírání nebo odejít důstojně, dokud ještě může? V neposlední řadě je třeba zmínit Crawfordovi, jejichž rodina se rozpadla po rodinné tragédii. Je možné odpustit a najít k sobě po letech opět cestu?

...Její srdce – něco se s ním stalo. To by řekla, kdyby si myslela, že ji Henry bude poslouchat. Věděla už, že ho má jednou provždy popraskané. Rozbité tak, že se nedalo spravit. Ale nepočítala s tím, že se jí tím prasknutím otevře...

Čas zapomnění je napsán velmi poutavě. Skládá se z kapitol, v nichž se jednotlivě střídá líčení o Noemovi, Janií, doktoru Andersonovi a rodině Crawfordových, aby se nakonec osudy všech spojily v jednu dějovou linku a čtenář se tak dozvěděl rozuzlení celého příběhu. Vše je pak doplněno o úryvky skutečných případů reinkarnace z knihy Život před životem od doktora Tuckera.

...Kosti nelžou. Tvrdí to archeologové a mají pravdu. Kosti si nevymýšlejí povídačky, protože by jim chtěly věřit. Neopakují něco, co někde zaslechly. Neznají mimosmyslové vnímání. Jsou přezkoumatelné, ve svých štěrbinách nosí pravdu o naší kazové materiální podstatě a naší jedinečnosti...

HODNOCENÍ:

Čas zapomnění hodnotím 90%. Na knihu mě nalákal komentář Jodi Picoult, mé oblíbené autorky, který je natištěn na její obálce. Řekla jsem si, že tak známá spisovatelka by asi hned tak něco nechválila. Zároveň mě zaujalo i tajemné téma reinkarnace, takže jsem neváhala a knížku si koupila. Zpracováním mi příběh připomíná právě knihy výše zmíněné autorky. Silné ústřední téma, v tomto případě reinkarnace, zpracované do nejmenších detailů a doplněné o psychologicky propracované hrdiny. Děj mě úplně pohltil. V textu jsem pro sebe objevila i několik hlubších myšlenek. Ale ještě více, než smyšlený příběh o Noemovi, se mi líbily úryvky z knihy Život před životem. Když jsem si uvědomila, že se něco takového může opravdu odehrát, tak mi z toho šel mráz po zádech. Tento titul doporučuji všem, kteří se nebojí a rádi čtou o tajemných věcech, přesahujících lidské chápání nebo vyhledávají silné, psychologicky zaměřené příběhy.

O AUTOROVI:

Sharon Guskin žije v Brooklinu. Je vdaná a má dva syny. Čas zapomnění je její knižní prvotinou. Dále se věnuje psaní a produkci oceňovaných dokumentárních dramat.

ZEMĚ ODPOLEDNÍHO SLUNCE

BARBARA WOOD

V ORIGINÁLE: Land of the Afternoon Sun

PŘEKLAD: Milena Pellarová

VYDAVATELSTVÍ: Euromedia Group, a. s. - Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 552

ANOTACE:

Nigel Barnstable získal titul svých předků, ale bohužel ne jejich majetek. Vydává se tedy do Ameriky, země neomezených možností, aby naplnil svůj sen o vlastním impériu. Na palubě parníku Mauretania narazí na mladičkou bohatou dědičku pohádkového majetku Elizabeth Van Lindenovou, kterou se rozhodne svést. Společně pak míří dál na západ, do Palm Springs, kde se Nigel rozhodne vybudovat velké datlové plantáže. Aristokratickým šarmem okouzlená Elizabeth teprve zde, odloučena od rodiny a přátel, zjišťuje, koho si vlastně vzala. Píší se však dvacátá léta minulého století a tehdy nebylo pro ženu z manželství téměř úniku. Elizabeth se však rozhodne bojovat. Navzdory Nigelovi, společnosti i zákonům. Je odhodlána získat opět svobodu a najít pravou lásku.

...V očích mu blesklo pohrdání. Najednou mu panské sídlo navzdory svým rozměrům připadalo malé a těsné a jeho obyvatelé úzkoprsí a přízemní. Člověk přichází na svět proto, aby něčeho dosáhl, myslel si, když sledoval, jak si baronka třesoucí se rukou sladí. Musí po sobě zanechat nějakou stopu, jinak přece život nemá smysl....

Země odpoledního slunce se odehrává v letech 1920-1923 postupně na zaoceánském parníku, v New Yorku a pouštním městečku Palm Springs v Kalifornii. Příběh se netočí jen kolem pohledného, ctižádostivého, anglického barona Nigela, který jde za svým cílem, velkofarmou na pěstování datlí, doslova přes mrtvoly, jeho mladé, z počátku naivní manželky Elizabeth, jejich služebnictva, sousedů a potulného, samotářského kovboje Codyho. Jeho součástí je také líčení o životě indiánského kmene Cahuilla, který je stále více a více utlačován nároky bílých osadníků, o ústupu tradic ve prospěch vzniku moderní americké společnosti, o počínající změně pohledu mužů na postavení žen ve společnosti, o rozvoji Hollywoodu, začátcích zvukového filmu a tím způsobených pádech některých hereckých hvězd. V neposlední řadě je příběh příběhem o přeměně původního Divokého západu s kovboji, indiány a zlatokopy, na moderní oblast s železnicí, asfaltovými silnicemi, velkými městy a službami pro turisty.

...Od té doby, co zmizeli bizoni a indiáni začali dostávat hovězí v konzervách, vypadají ztracení. Ale přesto si myslím, že misionáři, kteří sem přijeli s biblemi a pluhy, měli dobré úmysly. Razili heslo Zabij indiána a zachraň člověka. Škoda, že nedokázali zachránit oba....

Kniha je rozdělena na čtyři části, podle čtyřech let, ve kterých se děj odehrává. Každá část se pak skládá z několika kapitol. Text obsahuje nejen bohaté líčení děje, ale také četné dialogy a myšlenky jednotlivých postav, jež se jim honí hlavou a jsou zvýrazněny kurzívou.

...Už se mu to nestane. Jestliže v obchodním světě bude muset počítat se ženami – vrhl letmý pohled na právničku po Elizabetině boku – on se tomu přizpůsobí. Možná bude první, a získá tak před konkurenty náskok....

HODNOCENÍ:

Zemi odpoledního slunce hodnotím 95%. Díky výbornému psychologickému propracování jednotlivých postav, barvitému popisu míst, kde se děj odehrává, popisu vývoje celé společnosti, indiánské kultuře spojené s duchy a tajemnými rituály a několika lehce erotickým pasážím, je příběh velmi čtivý, napínavý a má spád. Ani chvilku jsem se nenudila a musím napsat, že se mi kniha líbila úplně celá. Nemám co vytknout! Vyhovovalo mi jak časové, tak geografické zasazení děje. Kdybych však měla opravdu vybrat něco, co se mi na knize líbilo ze všeho nejvíc, tak by to byla postupná přeměna hlavní hrdinky Elizabeth z naivní, mladičké dívky, která žila jen podle rodinných pravidel, v moderní, sebevědomou ženu, mající své cíle, k čemuž ale vedla dosti tvrdá a strastiplná cesta. Při čtení pasáží s popisy pouště či skal s indiánskými petroglyfy mi pak přišlo, jako bych u nich přímo stála a dívala se na ně. Pomyslnou třešničkou na dortu pak pro mě byl závěr s tajemným koncem jedné z hlavních postav. Šel mi z toho až mráz po zádech. Barbara Wood mě tímto románem opět nezklamala. Pokud máte rádi historické romány s milostnými prvky a trochou tajemna, tak si Zemi odpoledního slunce rozhodně nenechte ujít.

O AUTOROVI:

Barbara Wood pochází z Anglie, ale od dětství žije v USA. Na vysoké škole vystudovala francouzštinu a antropologii a následně cestovala. Než se stala spisovatelkou, vyzkoušela několik profesí. Nejdéle pracovala jako zdravotní sestra. Napsala několik románů, mezi mé nejoblíbenější patří Doktorka Samantha, Plamen duše, Poslední šamanka a Zlatá země. Autorka také publikuje pod pseudonymem Kathryn Harvey.