POSLEDNÍ DÍVKA

RILEY SAGER

V ORIGINÁLE: Final Girls

PŘEKLAD: Jana Novotná

VYDAVATELSTVÍ: Dobrovský s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 389

ANOTACE:

Před deseti lety jela studentka Quincy Carpenter na dovolenou s pěti přáteli a vrátila se sama, jediná přežila hororový masakr. Stala se členem „klubu“ FINAL GIRLS, který vymysleli novináři, a do takové skupiny lidí nechce nikdo patřit.

Patří do něj třeba Lisa, která ztratila devět sester z vysokoškolského klubu po útoku teroristy, který zabíjel nožem; nebo Sam, která přežila útok maskovaného muže během noční směny v Nightlight Inn. A nyní Quincy, která zakrvácená prchala lesem před násilníkem, který přepadl partu studentů v lesní chatě. Média touží po tom, udělat rozhovor se všemi dívkami najednou, jenže všechny se snaží na prožité trauma zapomenout, a tím i jedna na druhou.

V současnosti už je na tom Quincy celkem dobře, díky xanaxu. Má obětavého snoubence Jeffa, populární blog o pečení, krásný byt, terapeutickou skupinu a policistu, který jí před lety zachránil život. Její mozek tragickou událost vymazal a minulost je pohřbena. Avšak jen do té doby, dokud není Lisa, první „Final Girl“, nalezena mrtvá ve své vaně s podřezaným zápěstím, a dokud se na jejím prahu neobjeví Sam...

...Vražda je podivnější bestie než sebevražda, i když je konečný výsledek u obou stejný. I slova jsou odlišná. „Sebevražda“ syčí jako had – nemoc mysli a duše. „Vražda“ mě však nutí myslet na něco špinavého, temného, hustého a plného bolesti...

Poslední dívka je velmi poutavý thriller odehrávající se částečně v New Yorku a částečně v lesní chatě Pine Cottage a jejím okolí. Quincy, jediná přeživší krvavého masakru v lesní chatě Pine Cottage, žije celkem poklidným a spokojeným životem se svým přítelem Jeffem. Její život se ovšem nenávratně změní ve chvíli, kdy za ní přijede Sam, další dívka, kterou potkal podobný osud jako ji. Sam se z počátku tváří jako Quincyna nejlepší kamarádka, které záleží jen na jejím blahu, ale postupem času ji začne čím dál víc psychicky tlačit do vzpomínání na masakr v Pine Cottage a na Něho, díky čemuž se začne Quincyn dosavadní poklidný život hroutit jako domeček z karet a z ní samotné se stane jen agresivní loutka v Saminých rukou. Jenže co když Sam není pro Quincy tou největší hrozbou? Co když existuje ještě někdo daleko horší? S Quincyným rozpomínáním si začne na povrch vyplouvat děsivá pravda....

...„Přestaň předstírat, že jsi někým, kým nejsi!“ Sam se také rozhodne, že začne házet věcmi. Na pultě je ještě jedna mísa. Hodí ji na podlahu. Mísa se koulí do rohu, otáčí se na svém okraji. „Jednáš jako dokonalá dívka s dokonalým životem, která peče dokonalé koláče. Ale to nejsi ty, Quinn, a víš to.“ ...

Příběh je rozdělen do číslovaných kapitol, v nichž čtenář může sledovat dvě dějové linky. Jedna sleduje Quincyn osud v přítomnosti, zatímco se druhá vrací ke starým událostem v Pine Cottage.

…Její tvář je tak blízko mé, že přestávám dýchat. Její přítomnost je jako oheň, který vysál všechen kyslík z místnosti. Odstrkuji ji, dělám si místo, abych se mohla otočit. Sam se mě drží za ruku, snaží se mě přitáhnout k sobě. Moje druhá ruka tápe po pracovní desce a hledá cokoliv. Poháry s odměrkou narážejí na mé klouby. Prsty se konečně kolem něčeho obtáčí. Otočím se k ní, mávám s tím a vyrážím proti ní...

HODNOCENÍ

Ačkoliv thrillery moc nečtu, tak musím upřímně napsat, že mě Poslední dívka úplně ohromila. Kniha je velmi napínavá a čtivá od začátku až do konce. A když si už myslíte, že se vše začíná rozuzlovat a vysvětlovat, tak přijde další zvrat, ze kterého se vám zatočí hlava a vše se naopak ještě více zamotá... Musím také opět ocenit psychologické propracování jednotlivých postav. Úplně mě ohromil Quincyn přerod z celkem vyrovnané mladé ženy na psychicky zdeptanou a agresivní dívku, která v sobě však nakonec našla dostatek síly se se vším poprat. Třešničkou toho všeho jsou pak bohaté popisy míst, kde se děj zrovna odehrává, takže si čtenář může dobře představit atmosféru nočního Central Parku nebo zchátralé Pine Cottage. Knihu doporučuju úplně všem. Ať už jste fanda thrillerů nebo s nimi teprve začínáte. Hodnotím 95%. Co mě trochu zarazilo, byly informace o autorovi, protože na obalu je uvedeno, že se jedná o ženu, ale na oficiálních stránkách, Goodreads a Twitteru jsou informace o muži.... Níže jsou tedy informace, které jsem si našla na zahraničních oficiálních webech....

…Čas nebyl k tomuto místu laskavý. Upadá pod tíhou rozkladu a zanedbání. Nevypadá to ani jako stavení. Spíše je to něco odporného, co vyrostlo ze země. Houba. Otrava. Listí se navršilo kolem kamenného komína, který vyčnívá ze střechy jako zkažený zub. Vnější část chaty se vlivem počasí zbarvila na šedou, místy je pokryta bezvýrazným mechem a umírajícími stvoly rostlin, které ovíjejí suky na dřevě. I když štít s nápisem dosud visí nade dveřmi, jeden z jeho hřebíků zrezavěl tak, že odpadl, a slova nápisu jsou proto nakloněná...

O AUTOROVI

Autor byl původně novinář, editor a grafický designer, který nejprve publikoval pod svým pravým jménem. Nyní se věnuje pouze psaní knih, které vydává pod pseudonymem Riley Sager. Poslední dívka je mezinárodní bestseller, který byl přeložen do 25 jazyků a uvažuje se i o jeho zfilmování. Autorovi brzo vyjde další kniha, The Last Time I Lied.

RYCHLEJI MLUVIT NEDOKÁŽU

OD GILMOROVÝCH DĚVČAT KE GILMOROVÝM DĚVČATŮM

(A VŠECHNO MEZI TÍM)

LAUREN GRAHAM

V ORIGINÁLE: Talking as Fast as I Can

PŘEKLAD: Noemi Mottlová

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., edice Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 207

ANOTACE:

V této knize se herečka Lauren Graham pokusila na chvíli zastavit a ohlédnout se zpět za svým životem. Podělí se s vámi o úsměvné zážitky ze svého dětství, dospívání a přiblíží své herecké začátky až po dobu, kdy si pouštěla trailer k seriálu Famílie a ptala se sebe sama: „Jak jsi to vlastně dokázala?“ Otevřeně mluví o tom, jak je složité žít v Hollywoodu single („kdekdo se o mě bál, protože jsem byla sama tak dlouho), o nabídce dublovat zadek i o zkušenosti coby porotce v projektu Runway. V pasáži „Jaké to bylo, část první“ se autorka vrací k maratonu zvanému Gilmorova děvčata a popisuje svou roli „rychle mluvící“ Lorelai Gilmorové. Esej „Jaké to bylo, část druhá“ odhaluje, jak se cítila, když se k této postavě po devíti letech vrátila a co to pro ni znamenalo. Ale o Lauren Graham se dozvíte i další věci: třeba to, že se jednou snažila stát se vegankou nebo že tříhodinové líčení před udílením cen nebylo rozhodně jejím šálkem kávy. Kniha je doplněna osobními fotografiemi a výňatky z deníku, který si psala při nedávném natáčení pokračování Gilmorových děvčat.

… Pro mě byla Lorelai perfektně vyvážená mezi prototypem Gal a Matky. Navíc ta postava byla kouzelně chytrá a vtipná. A to jí dělalo jedinečnou. Někde jsem četla, že Christopher Reeve jednou řekl, že pokud čte scénář a nemůže v té potenciálně své roli vystát jiného herce, tak ví, že je pro něj. Já ten pocit přesně znám. Ta doslova šílená touha po roli, která přichází opravdu jen málokdy. Ten pocit je kombinace splynutí s postavou a totálním pochopením všech aspektů. Je to jako potkat starého přítele, jenž vás zná. Vy víte, že uděláte cokoliv, abyste tu roli dostali...

Rychleji mluvit nedokážu je autobiografie herečky Lauren Graham, která se u nás proslavila především rolí Lorelai Gilmorové v seriálu Gilmorova děvčata. Lauren v ní popisuje nejen svůj soukromý život, ale také ne zrovna úplně lehkou cestu za vysněnou hereckou kariérou či trable začínající spisovatelky. V knize se ovšem nevěnuje pouze své osobě. Zmiňuje také členy své rodiny, herecké kolegy nebo osobnosti, které jí nějakým způsobem ovlivnily. Nezapomíná ani na porovnání minulosti s přítomností či technický pokrok.

...Maminka se snažila vybudovat si kariéru, chtěla se stát zpěvačkou, takže se rozhodlo, že zůstanu s tatínkem. Rozešli se však jako přátelé. Můj tatínek pak udělal něco, co bychom udělali asi všichni v jeho situaci, odstěhoval nás na Panenské ostrovy a tam jsme žili na hausbótu. Spala jsem na lůžku v patrové posteli, kde byla zároveň i kuchyně. Do školy jezdila motorovou lodí, která nahrazovala autobus. Přestěhovali jsme se tam, protože.... No, já to vlastně nevím....

Kniha je rozdělena na několik částí. Ocenit musím i práci s jazykem, kdy byly v textu místy použity řečnické otázky či jakoby reakce čtenářů, zvýrazněné kurzivou, což text neustále osvěžovalo a udržovalo čtenářovu pozornost ve střehu.

...Pozorovala jsem své přátele a uvědomila si, že práce je sice uspokojující, ale není všemocná. Není to všechno. Trvalo dlouho, než jsem na tohle přišla. Nicméně to bylo nenásilné. Pořád jsem čekala, kdy mi začnou tikat biologické hodiny, kdy budu toužit po stejných věcech jako ostatní. A domnívala jsem se, že to pak půjde samo. Bohužel jsem propásla ten čas, kdy se ostatní lidé mého věku dávali dohromady. Připadala jsem si, jako bych snad špatně přečetla jízdní řád do stanice Šťastné páry a všechno už odjelo...

HODNOCENÍ:

Z knihy jsem totálně nadšená. Musím se přiznat, že jsem měla obavy z toho, jaká bude, ale Lauren je nejen výborná herečka, ale i spisovatelka. Mně osobně se na knize asi nejvíc líbilo to, jak se Lauren dokázala čtenáři otevřít. To, že knížka není jen strohý popis jejích rolí, natáčení, případně soukromí, ale že je v tom i vtip, hloubka, city, pocity a názory. Díky vtipnosti a svižnosti jsem z toho měla pocit, že naproti mně opravdu sedí rychle mluvící Lorelai, dabovaná Simonou Postlerovou a všechno mi to vypráví z očí do očí. V knize nechybí ani nějaké to ponaučení pro život. Rychleji mluvit nedokážu doporučuji nejen fanouškům „Gilmorek“, ale i těm, kteří hledají inspiraci, jak si splnit svůj sen. Knihu hodnotím 85%.

O AUTOROVI:

Lauren Graham se narodila na Havaji. Hrála v několika filmech a seriálech, ale proslavila ji až role Lorelai v Gilmorových děvčatech. Kromě herectví se věnuje psaní knih (v roce 2013 jí vyšla kniha Jednoho dne, možná...) a producenství. Žije s hercem Peterem Krausem, kolegou ze seriálu Famílie (hrál jejího bratra).

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví knihydobrovsky.cz.

LIDÉ, KTEŘÍ MĚ ZNALI

KIM HOOPER

V ORIGINÁLE: People Who Knew Me

PŘEKLAD: Michaela Dvořáková

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 322

ANOTACE:

Emily se dostalo štěstí dříve než většině ostatních... Jako velmi mladá se vdala za muže, jehož vášnivě milovala, a budovala si život, jaký vždycky chtěla. Ale nic netrvá věčně. Pár ukvapených rozhodnutí, zamilování do jiného muže, nechtěné těhotenství – a její život je vzhůru nohama.

Emily se rozhodne manželovi vše říct a odejít za otcem svého dítěte. Ale své plány změní 11. září 2001. Strašlivá tragédie je jejím vysvobozením, dává jí možnost beze stopy zmizet z New Yorku a začít nový život. Není to snadné, ale Emily – nyní Connie Prynne, si v Kalifornii vybuduje nový spokojený život. Ale když jí lékaři oznámí fatální diagnózu, Emily je nucena vše přehodnotit – pro dobro své třináctileté dcery.

...Jakákoliv zlost, co jsem k Drewovi cítila, se změnila v jistou apatii. Už jsem nebyla naštvaná, nebyla jsem už nic. Žila jsem v představě, že manželství má problémy, když v něm je hořkost a zlost. Ale v měsících, kdy bydlel Drew se svou matkou, jsem si uvědomila, že manželství má problémy, když už v něm nejsou vůbec žádné emoce...

Titul Lidé, kteří mě znali je strhující společenský román plný emocí a psychologicky skvěle propracovaných postav. Čtenář v něm sleduje životní osudy Em, manželskou krizí frustrované mladé ženy, která najde útěchu v náruči finančně zajištěného Gabea, jenž jí vynahrazuje vše, co v manželství postrádá – lásku, porozumění, touhu, možnost dovolit si jít na večeři do luxusního podniku či do divadla. Přes počáteční váhání se Em nakonec rozhodne manžela opustit a zůstat s Gabem. Jenže ani šťastný život po jeho boku jí není dopřán. Vše zhatí útoky z 11. září. Zdrcená Em opouští New York a uchyluje se do Kalifornie, kde se z ní stává Connie, milující matka dcery Claire a zaměstnankyně baru. Ovšem i zde se musí vypořádat nejen s dalšími ranami osudu, ale i se svou vlastní minulostí.

...Chtěla jsem říct Gabeovi, právě v tu chvíli a tam, když přestal do telefonu diktovat svou objednávku, že jsem se rozhodla. Udělám to. Opustím Drewa a nastěhuji se k němu. Chtěla jsem to zakřičet. Chtěla jsem skákat po posteli nadšením. Chtěla jsem mu říct o tom dítěti, vykreslit kompletní obraz života, co spolu budeme mít. Ale řekla jsem si, že budu klidná, že se na to vyspím – pokud bude spánek vůbec v té radosti možný. Řeknu mu to další den, u hezké večeře. Tak jsem se rozhodla. Pak už nic nebude stejné...

Kniha o vážných nemocech, manželské krizi, sobeckosti, touze po lepším životě, nevěře, lžích, lásce, vině, zlobě, odpouštění a rodičovství je rozdělena na kapitoly, v nichž se pravidelně střídá líčení o Emilyině životě před 11. zářím s tím po něm. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky.

...Konečně se na mě podívala svýma velkýma modrýma očima. Očima jejího otce.
„Jen ke mně buď upřímná, dobře? Od teď?“ Přikývla jsem a lehla si vedle ní, obtočila jsem kolem ní ruku. Upřímná. Možná to bude to nejtěžší, oč mě kdy žádala...

HODNOCENÍ

Lidé, kteří mě znali je pro mě jednou z nejlepších knih letošního roku. Je krásně napsaná, výborně přeložená a zabalená do nádherné obálky. Nejvíce bych chtěla ocenit psychologické propracování jednotlivých postav, především hlavní hrdinky Em, která se z frustrované, sobecké, ulhané manželky změnila na milující matku samoživitelku, jež pro svou dceru udělá úplně všechno. Příběh je opravdu parádně vykonstruovaný, má spád a čtenáře doslova nutí hltat stránku za stránkou, aby věděl, co bude dál. Čím více se do něj člověk ponořuje, tím více se musí ptát sám sebe, jak by se v dané situaci zachoval on. Opustil by manžela/manželku v těžké životní situaci nebo by zatnul zuby a partnera podpořil i za cenu ztráty vlastního pohodlí? Byl by někdo natolik silný, aby si změnil téměř bezdůvodně identitu a zmizel ze života i vlastní matce? Udělal by rodič pro své dítě opravdu cokoliv? To je jen pár otázek, jež mě při čtení napadly a k nimž se musím i nyní, po dočtení, neustále vracet a přemýšlet o tom, jak bych se zachovala já. A možná právě to ukazuje na kvalitu tohoto titulu. To, že i když už čtu další knihu, tak i přesto musím na tuto stále myslet. Hodnotím 95% a doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy k zamyšlení a možná tak trochu i poučení.

O AUTOROVI

Kim Hooper je přes 30, má ráda kočky a je spíše samotářka. Žije v jižní Kalifornii. Kniha Lidé, kteří mě znali je její prvotinou.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví dobrovský.cz.

BÁBOVKY

RADKA TŘEŠTÍKOVÁ

VYDAVATELSTVÍ: Motto

ROK VYDÁNÍ: 2016

POČET STRAN: 322

ANOTACE:

Dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu. Napadlo vás někdy, co řeší milenka ženatého muže a jaká je ve skutečnosti ta příšerná manželka, o které jí on vypráví? Nebo proč má její sestra tak špatný vztah se svojí dcerou? Jak se cítí patnáctiletá holka, na kterou si rodiče nikdy neudělají čas? A kam se vlastně poděly ty peníze? Kdo je vzal, kdo je ztratil, kdo je utratil, kdo je našel a kdo je bude muset vrátit?

Nechte se strhnout upřímnou zpovědí hlavních hrdinek, kde nechybí ironie, humor, bolest, napětí, nenávist ani láska. Kde se emotivní příběhy vzájemně prolínají, jeden vede ke druhému, k celé řadě zajímavých rozuzleních, a potom nerušeně pokračují dál, někdy šťastně, někdy ne, takový už je život.

...Ucítím Rebečino kopnutí a něžně si pohladím velké břicho, co vypadá jak igelitová taška plná potravin, které se uvnitř občas nešikovně zpřehází. Celých devět měsíců, celou tu dlouhou a namáhavou cestu ze supermarketu se modlím, aby se jogurty nedostaly pod pytel s bramborama a rohlíky zůstaly úplně nahoře, a hlavně aby se mi neutrhly uši od tašky. Do porodu zbývají už jen tři týdny!...

Rebeka, Karolína, Miluška, Johana, Saša, Květa, Nikola, Alena, Magda, Renata, Linda, Paní Dobrovolná. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se tyto hlavní hrdinky většinou navzájem neznají, tak opak je pravdou. Jejich osudy se porůznu navzájem pospojují díky aktuálním společenským trendům jako je nevěra, nemanželské dítě, smrtelná nemoc, honba za kariérou apod.

...Na schodech se zastavím a ohlédnu se, vidím Nikolu, jak mě upřeně pozoruje a v očích obkreslených černou linkou má přitom zklamání, najednou mi dojde, že mě potřebuje, právě v tenhle okamžik...

Tento lehce eroticky laděný společenský román je rozdělen na kapitoly, z nichž je každá věnována jedné hlavní hrdince a jejímu příběhu, do něhož se ale stejně částečně zaplétají osudy i dalších postav. Text je napsán velmi zvláštně. Autorka použila nespisovnou češtinu, mnoho, místy až neuvěřitelných přirovnání a symbolů. Příběh je líčen z pohledu jednotlivých žen, takže je napsán v první osobě a doplněn o četné dialogy.

...Když autobus zaparkuje zas na tom plácku u hospody, vystoupím z něj jako poslední, chvíli čekám, než ostatní odvlečou tašky s biolampama pryč z doslechu, a pak jdu rovnou za těma lidma z firmy. Snad se můžeme nějak domluvit, není nutné mi hned vyhrožovat exekutorem, ale oni se na ničem domlouvat nechtějí, dál se se mnou budou bavit už jen prostřednictvím svých právníků a uvidíme se až u soudu...

HODNOCENÍ:

Musím se přiznat, že knihy od českých autorů jako četbu příliš často nevyhledávám. Na Bábovky jsem během loňska četla jak kladné, tak i záporné ohlasy, takže mě ze začátku ani moc nelákaly. Až letos mi je půjčila kamarádka, která je dostala jako dárek a měla z nich smíšené pocity, takže chtěla znát i můj názor. V „čekárně na přečtení“ jsem je posunovala stále více a více dozadu, odkládala jsem je, co to jen šlo, ale nakonec jsem se tedy v uplynulých týdnech odhodlala a přečetla je. A popravdě řečeno, nevím, co si o nich myslet. Spíše než jako román bych Bábovky označila za soubor povídek, protože každá z hlavních hrdinek má svůj jedinečný příběh, který pojednává o některém z aktuálních společenských problémů jako je nevěra, kariérismus, zájezdy na předváděcí akce apod. a u většiny postav se čtenář bohužel ani nedozví, jak jejich příběh dopadne. Což mě celkem mrzelo, protože by mě konec zvláště některých postav opravdu zajímal... Na knize se mi jinak líbilo využití již zmíněných aktuálních společenských problémů, které se mohou stát součástí života kohokoliv z nás a autorčina práce s jazykem. Chvilku jsem si teda musela na její styl psaní zvykat, ale když jsem se pak do knihy začetla, tak děj plynul celkem rychle. Autorku obdivuju i za její fantazii, některá přirovnání a slovní obraty mi vyrazily dech. Zajímavé pro mě bylo také sledovat, ve spojení s čím vším lze použít v literatuře slovo bábovka. Jednotlivé postavy pak byly dobře psychologicky propracované, takže jsem z nich úplně cítila jejich touhy, zoufalství, beznaděj, očekávání, ale i lásku a naděj. Bábovky pro mě nebyly žádnou odpočinkovou četbou. Musela jsem se na ně pekelně soustředit, abych se vyznala ve spletitých vztazích jednotlivých postav. Navíc jsem si celou dobu říkala, jestli je ten svět fakt tak zkažený a všichni všechny podvádějí a honí se za kariérou a penězi nebo ne. Z knihy jsem měla opravdu smutné až depresivní pocity. Pro mě jsou Bábovky takový lepší průměr, hodnotím 65%. Je to jedna z knih, kterou doporučuji k přečtení úplně všem. Hlavně proto, že lze z daných příběhů získat ponaučení pro svůj vlastní život a vyhnout se tak případným karambolům.

O AUTOROVI:

Radka Třeštíková je vystudovaná právnička, žijící v Praze a vychovávající dvě děti. Mezi její další knihy patří Dobře mi tak, To prší moře a aktuální novinka Osm.

DLOUHÉ NOCI V CIZÍM SVĚTĚ

ANNIE DEWITT

V ORIGINÁLE: White nights in split town city

PŘEKLAD: Blanka Chocová

VYDAVATELSTVÍ: DOBROVSKÝ s.r.o., v edici Knihy Omega

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 175

ANOTACE:

Je léto roku 1990 na americkém venkově. Jean je skoro třináct let a stojí před branami 21. století. Hlavním tématem televizních zpráv je operace Pouštní bouře, Microsoft představil světu Windows a koně umírají na pastvinách na neznámou nemoc. Rodinný život v jediném domově, který Jean za svůj život poznala, se pomalu rozpadá. Jeanina matka odchází a v její nepřítomnosti se Jean ocitá na pokraji hořké reality skutečnosti cizího světa dospělých a svých snových představ, které jí nabízí únik od reality. Ve své fantazii si staví nedobytnou pevnost pro ni a chlapce ze sousedství. Fender Steelhead je vyvrhelem, který čelí pomluvám lidí z okolí. Když ale Jean postupně odkrývá tajemství a touhy ostatních, objevuje především svá vlastní. Román Dlouhé noci v cizím světě je něžným příběhem doby i poučným čtením, poetickým vhledem do krás i nástrah psychologie a osamění dospívání, a především naší nehynoucí potřeby někam patřit, stát se součástí celku.

...To jsem si představovala pod slovem „svědek“. Svědectví. Uloupení soukromí, části osobního života, kterou by člověk jinak nikdy nepustil do okolního světa...

Dospívající Jean bydlí s rodiči a sestrou Birdie v domku na malém městě. Domnívá se, že žije ve spokojené a šťastné rodině. Vše se však změní ve chvíli, kdy si její matka Ania sbalí kufry a odejde. Tehdy si Jean začne uvědomovat, že matka nebyla doma vždy úplně spokojená. Chtěla něco víc, co jí její manžel a děti nemohli nabídnout. Jean se dostává z matčina bedlivého dohledu, což ji umožní proniknout více do světa dospělých, který ji již navždy změní. Navazuje kontakt s drsným Fenderem, klukem se špatnou pověstí, či s na rakovinu umírající sousedkou, jejím manželem a postiženým synem. Díky trávení času s dospělými se pak začne chovat také jako dospělá, chová se podle toho, co viděla v minulosti doma, což ji nakonec dovede až k prožití traumatického zážitku, protože si to, co se stalo, ve své hlavě ještě nedokáže správně zpracovat.

…Už od dveří jsem cítila Jeho Helenu. Její pach přilnul ke všemu, co bylo v domě. Když jsem vešla do kuchyně, zaplavila ta vůně můj nos, přilepila se mi na zuby, takže když jsem přes ně přejela jazykem, mohla jsem dokonce to štiplavé aroma ochutnat, a ačkoliv se mi z něho chtělo zvracet, nemohla jsem si pomoct a nemohla jsem přestat. Dokonce i ta kuchyňská linka byla cítit jako podpaží po noci plné úzkosti, ve které člověk nemůže zamhouřit oko, taky byla cítit po cibuli a starých ranách, které hyzdí kůži...

Tento společenský román s erotickým nádechem je nejen o hlavní hrdince Jean, její rodině a sousedech. Je také o mnoha pocitech jednotlivých postav a o složitostech jejich vzájemných vztahů a citů. Příběh je psaný jako vyprávění samotné hlavní hrdinky, kdy se současný děj prolíná s jejími vzpomínkami a pocity a je navíc ještě doplněn aktuálními historickými událostmi jako byla válka v Zálivu, vývoj počítačů apod. Kniha je pak rozdělena na několik kapitol.

...Já ale přemýšlela nad tím, jak asi mohla taková studená válka vypadat. Představovala jsem si tundru, všude sníh a led a v tom ledu zamrzlé vojáky. I proto mi válka v poušti, která se odehrávala právě nyní, připadala fádní. Ty nekonečné obrazy vojáků, které běžely v televizi, pro mě postrádaly barvu...

HODNOCENÍ:

Z Dlouhých nocí v cizím světě mám smíšené pocity, takže hodnotím 75%. Na jednu stranu se mi hrozně líbilo jazykové propracování knihy, kdy autorka použila neskutečné slovní obraty, větné konstrukce, mnoho přirovnání, popisů, náznaků apod., díky čemuž byl příběh o to čtivější a já jsem si někdy připadala, jako bych stála přímo vedle Jean. Na druhou stranu mě naprosto šokovalo použití jedné zápletky. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Možná, až si knihu přečtete a zjistíte oč se jedná, tak se mnou budete souhlasit nebo si řeknete, že jsem staromódní puritánka, ale prostě danou zápletku považuju za něco přes čáru... Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi psychologicky zaměřené romány, nad nimiž musí člověk i trochu popřemýšlet a všem, kteří někdy uvažovali nebo uvažují o odchodu od rodiny a hlavně od menších dětí.

O AUTORCE:

Annie DeWitt spoluzaložila literární magazín Gigantic. Věnuje se hlavně psaní prózy, esejů a kritiky. Dlouhé noci v cizím světě jsou její knižní prvotinou.

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Knihám Omega. Knihu si můžete zakoupit v internetovém knihkupectví dobrovský.cz.

NÁMĚT NA VÝLET Č. 1 

PŘÍRODOVĚDNÉ MUZEUM SEMENEC

Pro začátek vám položím jednoduchou otázku: co vy a jižní Čechy? Jezdíte sem na chalupu nebo v létě na dovolenou? Navštěvujete stále dokola notoricky známé a turisty přecpané lokality a říkáte si, že by to chtělo nějakou změnu programu? A to třeba i radikální v podobě návštěvy jiné části naší vlasti? Tak vězte, že není důvod k takovémuto kroku. V našem regionu se totiž ještě stále nacházejí méně známé, přesto zajímavé lokality, které určitě stojí za návštěvu. Sama jsem se o tom přesvědčila v uplynulých dnech, kdy mě mé cesty zavedly hned na tři takováto místa. Která to jsou, vám prozradím v následujících příspěvcích.

První zajímavostí, jejíž návštěvu bych vám chtěla doporučit je Přírodovědné muzeum Semenec, jež se nachází nedaleko centra Týna nad Vltavou, při cestě na soutok řek Vltavy a Lužnice. K uprostřed zeleně situovanému areálu s centrální budovou lze dojít z Týna nad Vltavou alejí starých stromů. Takovou perličkou je to, že zde měl být původně hřbitov, ale z plánů sešlo a proto bylo místo poskytnuto muzeu. Cestou  k němu můžete zdolat také rozhlednu, která ovšem bohužel díky sprejerům pozbyla své původní krásy.

Provozovatel muzea si dal za cíl založení naučného arboreta, díky čemuž je exteriér rozdělen na několik expozic, např. expozici borovic, vrb či přirozených lesních společenstev jižních Čech. Na naučných tabulích se pak o nich návštěvník dozví spoustu zajímavých informací. Semenec ovšem není jen o stromech a rostlinách. Shlédnout zde můžete také nejrůznější druhy hornin či netradiční výtvory ze dřeva, které dodávají areálu jako celku patřičný šmrnc. A aby to nebylo jen o neživé přírodě, tak zde chovají také koně a číču.

Muzeum je otevřeno od dubna do října, vždy v sobotu a neděli odpoledne nebo výjimečně při speciálních, tématicky zaměřených, akcích. Loni, v době adventu, jsem se zde zúčastnila zdobení stromečku pro zvířátka a letos v květnu Na Semenci za řemesly, kdy zde byl řemeslný trh, na děti čekal bohatý doprovodný program v podobě dílniček a kejklíře Slávka, k poslechu pak hrály skupiny Epydemye a Neřež. V areálu slouží k odpočinku různě rozmístěné lavičky, případně si lze přinést deku a sednout si do trávy. Zajímavým zážitkem je také stezka NABOSO.

HODNOCENÍ:

Jedná se o velmi příjemné místo, které na mě působilo takovým zvláštním klidem. Jelikož miluju odpočinek v lůně přírody, tak se sem v létě určitě ještě vrátím s knihou v ruce. Při minulé návštěvě jsem si zde totiž vyhlídla takový zapadlý knihomolský koutek. ;) Oceňuji také to, že se dá na recepci zakoupit malé občerstvení. Pokud vás můj článek zaujal a chtěli byste se o Semenci dozvědět víc, tak juknětě k nim na web nebo FB.

TIPY NA VÝLET V OKOLÍ:

V okolí Semence jsou i další zajímavá místa, která určitě stojí také za návštěvu:

1) město TÝN NAD VLTAVOU – městské muzeum s expozicí vltavínů a loutek, kostel sv. Jakuba, podzemí, otáčivé hlediště

2) Muzeum historických vozidel v Pořežanech

3) Vorařské muzeum v Purkarci

4) 66 km dlouhá turistická stezka na Onen Svět

MŮJ DĚDEČEK BY MĚ POPRAVIL

JENNIFER TEEGE, NIKOLA SELLMAIR

V ORIGINÁLE: Amon. Mein Grossvater hätte mich erschossen

PŘEKLAD: Miloslava Hnízdilová

VYDAVATELSTVÍ: Metafora s. r. o.

ROK VYDÁNÍ: 2017

POČET STRAN: 205

ANOTACE:

Příběh Jennifer Teegeové je upřímnou výpovědí ženy, která čirou náhodou zjistí, že je potomkem brutálního nacisty a válečného zločince Amona Götha, známého ze Schindlerova seznamu, a postaví se k této skutečnosti čelem.

Život Jennifer Teegeové se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. Když v osmatřiceti objevila knihu o minulosti své biologické rodiny, nadobro to roztříštilo její identitu i představu o sobě samé. A to si myslela, že se s těžkými skutečnostmi svého života již vyrovnala – nechtěné a odlišné dítě...

Objevila, že jejím dědečkem byl Amon Göth, brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, který v roce 1946 skončil na šibenici. Ruth Irene Kalderová byla jeho milenkou, žila s ním ve vile v táboře a mlčky přihlížela jeho zločinům. Pro Jennifer tato žena přitom vždycky byla laskavou babičkou a milou vzpomínkou na rané dětství. Její matka, dcera Amona a Ruth Irene, ji porodila po krátké známosti s nigerijským přítelem a brzy po narození ji odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby nebyla s původní rodinou v kontaktu a vcelku šťastně vyrůstala u adoptivních rodičů, ač s vědomím, že je „jiná“.

Poté, co je Jennifer v dospělosti konfrontována s temnou minulostí své původní rodiny, pustí se do pátrání a v doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii i nedávné dějinné události. Navštíví místa, kde se vše odehrálo, setká se s biologickými rodiči a snaží se najít odpovědi na otázky, co se vlastně přihodilo, je-li zlo dědičné a za co je ona sama odpovědná.

Už jen podle názvu a anotace jsem od knihy očekávala něco zcela jiného. Domnívala jsem se, že se bude jednat hlavně o Jennifeřinu autobiografii, v níž se bude vyrovnávat s faktem, že jejím dědečkem byl nacistický zločinec Amon Göth a bude rozebírat pouze tuto temnou historii své biologické rodiny. Mile mě tak překvapilo, že byl příběh mnohotématičtější, takže jsem se v něm dočetla i o autorčině nelehkém dětství, dospívání či boji s depresemi.

...Jsem mu podobná i já? Liším se od něj barvou kůže. Představuji si, že bych stála vedle něj. Oba jsme vysocí. Já mám 1,83 m, on měřil 1,93 m., na tehdejší dobu byl obrem.On v černé uniformě s lebkami, já vnučka s černou kůží. Co by řekl černé vnučce, která ještě k tomu mluví hebrejsky? Byla bych pro něj jen hanbou, bastardem, který pošpinil rodinu. Můj dědeček by mě určitě byl zastřelil...

Ovšem kniha není jen o Jennifer. Je také o jejích cestách do Polska, kde pátrá po rodinné historii přímo na místech, spjatých s Amonem a do Izraele, kde ji čtenář nejprve zastihuje při studiu a pak se tam s ní po letech vrací, aby ji doprovázel při setkání s přáteli židovského původu, jimž chce sdělit informace o svém dědečkovi. Díky tomu je příběh obohacen o všeobecné informace jako je popis Tel Avivu, Jeruzaléma, života ortodoxních Židů, života v kibucu nebo základní údaje o blízkovýchodním konfliktu.

...Na každé druhé křižovatce v Mea Shearim visela cedule v několika jazycích nabádající turisty, že se smějí procházet čtvrtí jen se zakrytýma rukama a nohama. Lidé tu žijí bez rádia, televize nebo internetu. Na několikapatrových úzkých domech visí plakáty, z nichž se místní dozvídají novinky: otevření obchodů, přednášky a svatby. Jsou tu i bizarní oznámení: rabíni zvou k modlitbám o déšť. Vedle toho varování: chlapci se nesmějí čtvrtí procházet společně s dívkami. Jak může někdo takhle žít? Ve světě plném nařízení a zákazů, přenesený zpět do předminulého století?...

Kniha je pak rozdělena na několik kapitol, ve kterých se lze dočíst nejen o Jennifer a historii její biologické rodiny, ale také o všeobecném výzkumu vyrovnávání se s rodinnou historií u potomků jiných nacistů nebo i u potomků jejich obětí. Vše je pak doplněno o několik fotografií, které zachycují kromě Jennifer a jejích přátel z Izraele také Amona Götha nebo jeho milenku Ruth Irene.

...I já se ptám, zda je život jen pouhou řadou náhod nebo zda nás řídí nějaká nadřazená moc, jako je třeba Chi. Dlouhou dobu jsem věřila jen na náhodu, nikoliv na osud. Od té doby, co znám historii své rodiny, smýšlím jinak. Naše rozhodnutí nejsou zcela svobodná, některé věci jsou na naší životní pouti předurčené...

HODNOCENÍ:

O knize jsem poprvé četla loni na podzim v jednom německém čtrnáctideníku a hned mě svým tématem zaujala. Řekla jsem si, že jakmile bude vydána i u nás, tak si ji pořídím. Naše rodina byla totiž také poznamenána hrůzami 2.světové války. U nás ovšem byly mezi členy rodiny nacistické oběti. Strejda, babiččin bratr, byl totálně nasazený v továrně v Linci. Manželka dědova bratra zase přežila uvěznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Tématiku jsem tedy doposud znala spíše z této strany. Nikdy jsem se nezajímala o to, jaké to asi je, být potomkem pachatele takových zrůdností. Když jsem o Jennifer četla v tom časopise, tak jsem si říkala, jaký je to paradox, že dcera nacisty otěhotněla s Nigerijcem, takže jeho vnučka není „čisté rasy“. Napadlo mě, co by tomu asi řekl. Musím napsat, že autorku obdivuju za to, jak se dokázala vyrovnat nejen s historií své biologické rodiny, složitým dětstvím, ale také s odmítnutím matky navázat trvalý kontakt. Na titulu se mi líbila i Jennifeřina otevřenost, vykreslení těch nejniternějších pocitů a to, že se v ní rozebírala i další témata, z nichž mě osobně nejvíce zaujaly popisy Izraele, měst v něm nebo života ortodoxních Židů. Knihu hodnotím 90%. Ačkoliv obyčejně literaturu faktu nečtu, tak tato mě opravdu nadchla. Po jazykové stránce se četla dobře. Občas jsem měla spíše potíže vstřebat informace například o činech Amona Götha, takže jsem ji nečetla úplně naráz, ale postupně, abych se s tím srovnala. Její přečtení doporučuji všem, kteří se zajímají o 2.světovou válku, hledají další úhel pohledu na ni nebo mají rádi mnohotématické příběhy s hlubšími myšlenkami. Nejedná se o žádnou oddechovku!!

O AUTOROVI:

JENNIFER TEEGE – je německo-nigerijského původu. Matka ji odložila do dětského domova a v sedmi letech byla adoptována. Po celý život se vyrovnávala s faktem, že je „odlišná“. Vysokou školu vystudovala v Izraeli, kde se naučila i hebrejsky. Po návratu do Německa pracovala v reklamě. S manželem vychovává dva syny.

NIKOLA SELLMAIR – po studiu žurnalistky v Mnichově vystudovala ještě politiku, ekonomii a komunikaci. Pracovala po celém světě. Je redaktorkou časopisu Stern. Pro knihu o Jennifer připravila kapitoly upřesňující fakta, historický kontext, rozhovory s ostatními zúčastněnými a vnější pohled na celou Jennifeřinu aktuální situaci.